Kapitola 4

Pomalu a monotónně jsem našlapoval na starou asfaltovou silnici a pozoroval okolí a hlavně cestu před sebou. Jsem už skoro u hangáru. Stanoviště Povinnosti jsem minul před minutou a hangár nebude tak daleko. Plánuju tam chvilku počkat a možná si i vydělat nějaký ten rubl hlídkováním. Občas nade mnou prolétla vrána. Mám sto chutí nějakou zastřelit. Vraní oči se dobře prodávají. Jsou dobré na bolest hlavy. Něco jako přírodní ibalgin. Nejíst, pouze polykat. Tuhle větu má barman vytisknutou na celoflánových obalech od těchto náhražek. Nechal jsem je letět a co bylo důležitější, dorazil jsem do cíle.

,,Stát.“

,,To jsem já Kolja Vatuťkin.“

,,To není možný, prý jsi umřel v Jantaru.“

,,Vidíš mě tu nebo jsem průhlednej? Říkám, že jsem to já.“

,,Nevěřím.“

  Přišel jeden můj starý známý.

,,Je to on. Pusťte ho.“

  Prošel jsem dovnitř. Ten známý se jmenuje Borja Běgemot. Býval v mé skupině, ale pak jsme se rozešli. Založil si vlastní.

,,Koljo, nevěděl jsem, že jsi pořád naživu.“

,,Málem to tak nedopadlo. V Jantarský továrně mě málem zabili Snorci.“

,,S těma bych se nechtěl dostat do křížku. Jantar už je opravdu těžká zóna. Proto jsem radši tady na Smeťáku.“

,,Bude trvat ještě dlouho, než se tam vydám znova.“

,,A vůbec, co tě sem přivádí?“

,,Potřebuji prachy. V továrně mi zůstala vesta a zbraň. Tohle je záložní, ale bez vesty jinam nemůžu.“

,,No to je skvělý, nemohl jsi přijít v lepší dobu. Zemřelo nám pár chlapů na hlídce a já plánoval, že se mrkneme Banditům trochu na zoubek a provětráme jim tu jejich základničku tady naproti. Jdeš do toho?“

,,Možná mě to bude stát život, ale jdu do toho. Chci ale mít podíl na kořisti.“

,,Koho zabiješ, toho můžeš obrat.“

Standardní nabídka.

,,Samo,“ ušklíbl jsem se.

,,Takže jsme dohodnuti. Pokud ti to nevadí, za hodinku vyrážíme.“

,,Nevadí. Jsem totiž připraven.“

  Za hodinu jsme skutečně vyrazili. Sedmičlenná skupina, po zuby ozbrojená, silně motivovaná. Nikoho kromě Borjy jsem neznal. Většina měla brokovnice, dlouhé tozky a upilované krátké, já měl svou MP5tku a Borja měl AK-47. Borja byl vybaven nejlépe. On jediný měl lepší vestu. My ostatní jsme měli bundy. Když jsem se koukl na naší skupinu pořádněji. Zjistil jsem, že jsme s Borjou jediní zkušení. Všichni tihle jsou mladí smrkáči, kteří bojovali tak jednou, dvakrát.

,,Vyrážíme,“ zašeptal Borja.

  Nebyli jsme blbí, nešli jsme hlavními dveřmi, ale celý hangár jsme obešli. Bandity jsme tímto manévrem překvapili.

,,Všichni kromě mě a Koljy se budete plazit tamtím směrem. Máte brokovnice, které jsou účinné na krátkou vzdálenost. Jen my dva to pokryjeme, navíc máme výcvik.“

  Neprotestovali. Neměli moc možností.

,,Kořist,“ zašeptal jsem.

,,Jo a obírejte jen ty, které zastřelíte a až po boji, jo?“

  Čekali jsme do prvního výstřelu. Bandité dnes byli opilí nebo nebyli ve formě, překvapili jsme je. Borja se opravdu činil, ale jeho kalašnikov na to nebyl tak dobrý. Byla to dlouhá vzdálenost a moc vysoká ráže. Lítalo to všude kolem,  a o přesné střelbě nemohla být řeč. Musel si tuhle pušku pořídit nedávno, protože ji neuměl ovládat. Nebyl s ní spřízněn. Převzal jsem iniciativu a začal střílet. Banditi neměli šanci. Po chvíli začali praktikovat heslo, kdo uteče, vyhraje. Trochu bych to poupravil. Kdo uteče dostane kulku, kdo se schová, dostane ji později, a kdo se vzdá, možná přežije. Bitva skončila po několika minutách. Padli pouze dva nováčci, což byl lepší výsledek, než se čekalo. Já zastřelil tři bandity, Borja dva a u nováčků mi to bylo jedno. Kořist mě ale trochu zklamala. Dvě tozky, jeden makarov. Dvacet patron do brokovnice a deset nábojů 9x18. K tomu jeden obvaz a jedna lahev vodky. Klasická pálenka ze všeho, co bylo po ruce. Vyráběná v Zóně. Prodal jsem ji Borjovi za sto rublů. O tom, že je téměř alkoholik jsem vám ještě neřekl. Náboje mi byly k ničemu, ale pro nováčky to bylo neskutečné bohatství. Dal jsem jim je za jedny den staré noviny a plechovku koly. Zbraně nikdo nechtěl. Budu je muset prodat u Barmana.

Zpět do Baru jsem to měl rychlé. Sotva jsem minul stanoviště Povinnosti, vyhlídla si mě skupinka psů. Utíkal jsem, co mi nohy stačili a baťoh, ve kterém jsem měl ukořistěné zbraně, mě mlátil do zad. Dorazil jsem otlučený a unavený. Barman na mě koukal a smál se.

,,Ty teda vypadáš.“

,,Honili mě psi, co bys dělal ty?“

,,Střílel.“

,,Napadají mě hned dva důvody, proč to nedělat. Přilákáš jich víc a zbytečně vyplýtváš střelivo, které bys pak musel draze koupit.“

,,Tady u mě,“ lišácky se usmál.

,,Ani náhodou. Teď budeš platit ty, mám tu dvě tozky a makarova,“ vyndal jsem je na pult.

,,Tři stovky, víc ne.“

,,Jsou nabytý.“

,,Třistapade.“

,,Dobrá.“

  Rychlý obchod, ale abych si mohl koupit vestu, musel bych takových výprav udělat ještě sto a na to není čas.

,,Nemáš pro mě nějakou práci?“

,,Mám.“

,,Pokračuj.“

,,Potřebuju donést artefakt Kamenná krev a potřebuju jí rychle. Jsem ochoten ti dát dvojnásobek tržní ceny.“

,,Odměnu chci na pevno.“

,,Ty se nezapřeš co?“ zasmál se, ,,Tři tisíce.“

,,To by šlo. Když přinesu jiné artefakty, budeš mít zájem?“

,,Neriskuj, nemáš vestu a nerad bych ti tu lepil kůži zpátky izolačkou jenom proto, že spadneš do radioaktivní bažiny.“

,,Jen kdyby náhodou.“

,,Vždyť mě znáš, cokoliv se dá zpeněžit, tak od stalkerů odkoupím a obzvlášť od tebe Koljo.“

,,Tak se zatím měj, já se po tom mrknu.“