Kapitola 3

Čekal jsem na pohovce položené v bývalé tovární budově blízko baru. Podřimoval jsem, přemýšlel a plánoval. V poslední době se událo příliš mnoho věcí. Boj se zombíky v Jantaru. Měření pro Kruglova a Sacharova. Výlet do Jantarské továrny. Ten byl asi ze všeho nejhorší. Musel jsem tam dokonce nechat i svůj oblek. Když jsem lezl po servisních žebřících dolu, uklouzl jsem a spadl na záda. Nebylo to nic vážného, protože jsem spadl sotva z jednoho metru, ale roztřískal jsem svůj noktovizor. Nakonec jsem do podzemí šel jen  AK- 47 s kovovou zavírací pažbou v jedné ruce a se záložní baterkou v druhé. Měl jsem tisíc chutí se otočit, ale nechtěl jsem se vracet s prázdnou. To, že by mě Kruglov se Sacharovem zlynčovali, to mi bylo jedno. Procházel jsem jakousi vrátnicí, když v tom na mě vyskočil Snork. Stihl jsem vystřelit, jenomže kulky letěly jen kolem něho a pak už to bylo jedno, protože mi rozsápával moji vestu. Pustil jsem baterku a stihl toho Snorka zastřelit. Jenomže vesta byla přetržená a tím pádem mi byla k ničemu. V tu chvíli jsem se rozhodl, že se nenechám zabít pro nic za nic. Když jsem si bral zpět svou baterku, zjistil jsem, že v té vrátnici něco svítí. Šel jsem tam a našel jsem právě ty Máminy kuličky, které jsem prodal vědcům. Dal jsem si je do své tajné kapsy a lezl zpět nahoru. Když jsem lezl po předposledním žebříku, řemen na zbrani povolil a AKčko mi spadlo rovnou dolu. Chtěl jsem pro něj jít zpět, jenomže se dole ve výtahu objevili další Snorci. Vylezl jsem nahoru, vzal si Štečkina, kterého jsem používal jako záložní zbraň a utíkal jsem zpět. Proběhl jsem celou továrnou a dostal se z ní pryč téměř bez jediného škrábnutí. Trochu mě lízla do ruky náhodná kulka od jednoho zomboně, který po mně pálil Makarovem. Před Továrnou mě pak chytli banditi. Mlátili ze mě duši a pak už si pamatuji si jenom jak vidím dva kužely světla, Kruglova a nějakého jeho kolegu. Zbraň mě ani moc nemrzí, měl jsem u Barmana MP5, takže jestli mi ji někde nestřelil, vrátí mi ji. Druhou možnost jsem si nepřipouštěl, protože najmout nějakou skupinu, aby ho zastřelila a tu jeho ,,ochranku“ taky, to nebude problém. Jenomže vesta je nenahraditelným pomocníkem a já o jednoho takového pomocníka přišel. Z těch patnácti tisíc žádnou nekoupím. Tedy, teď už vlastně čtrnácti. Nezbude mi než se vrátit na smetiště. Případně někam jinam. Kouknul jsem se na hodinky, které mi zázrakem zůstaly. Originál Diamondky. Přinesl jsem si je ještě z venku. Od mého rozhovoru s Barmanem uběhla hodina. Půjdu se za ním kouknout, jestli mi ty věci už nesehnal. Mám časovou tíseň.

Viděl mě rád. Nejspíš ty věci má.

,,Koljo, sehnal jsem ti to zpátky.“

,,Je tam všechno?“

,,Mělo by, nedovolil jsem si to prohlídnout.“

Na pult položil zbraň a kufřík.

,,Mrknu se na to někde v soukromí, ale váhově to odpovídá. Za chvíli jsem zpátky.“

Odešel jsem zpátky, odkud jsem přišel. Kufřík nesl známky drobného poškození, které před tím neměl. Zámek byl na číselnou kombinaci, kterou jsem znal jenom já, takže se tam evidentně někdo chtěl dostat. Nepodařilo se mu to. Číslo jsem si pamatoval. Namačkal jsem tam devítimístnou kombinaci a otevřel ho. Bylo tam přesně to, co jsem tam dal. Pavučina. Artefakt, který snižuje chemické poškození na člověku a je velice vzácný. Nechám ho v kufříku na horší časy. Pistole ČZ 75. Hned jsem si ji připnul i s pouzdrem na opasek. Tři rezervní zásobníky po patnácti nábojích jsem si dal do trojité sumky na druhé straně opasku. Stará fotka Černobylské Jaderné elektrárny, kterou prý vyfotil Střelec. Moc jsem té pověře nevěřil, ale prý přináší štěstí. Bůhví kolik kopií v Zóně existuje, já však mám originál. Když šel do Elektrárny po čtvrté, šel jsem s ním. Do cíle jsem, ale nedošel, protože mě kousek před Pripjatí postřelil jeden odstřelovač. To už je ale skoro půl roku. Prohraboval jsem se dál. Dva obvazy, antirad, mnou sestrojená souprava na čištění zbraní a láhev bourbonu. Neměl jsem na ní chuť. Kufřík jsem zavřel a šel zpět za barmanem.

,,Bylo to všechno. Dám ti dalších 5 tisíc, když mi ji tu zase necháš a pokud možno, bez toho abys ji prodal.“

,,Těch pět tisíc si nech. Ber to jako dárek na usmířenou.“

Překvapilo mě to, ale když jsem si to pak probral znova, bylo mi to jasné. Dobře ten vydřiduch věděl, že těch pět tisíc u něj utratím.

,,Tvrdil jsi, že u mě chceš nakoupit.“

,,No jasně vidíš. Potřebuju toho docela hodně, protože moje výbava je nedostačující. Potřebuju alespoň 200 nábojů 9x19 a pět prázdných zásobníků do MP5. Dále jednu lékárnu s léky na bolest, stimulanty podporujících srážlivost krve a dezinfekcí. Pak tři granáty RGD-3. Pak tři konzervy s masem, nejlépe sekané hovězí, ale klidně se spokojím i s vepřovým. Pak párky, jedno vakuované balení. Minerálku, dvoulitrovou lahev. Neotevřenou. Nakonec asi nějaké pečivo, bochník chleba. To by mělo stačit.“

,,A hodinky s vodotryskem nechceš?“

,,Zaplatím odpovídající cenu.“

,,Deset tisíc?“

,,Osm.“

,,Souhlasím,“ řekl s trochu otráveným obličejem. Vyskládal všechno na pult. Bylo to takové divadlo. Zaplatil jsem přibližně dvojnásobek. Barman nic neříkal, protože věděl, že na veterána jako jsem byl já, by to nemělo efekt.

Věci jsem dal do batohu. Měl jsem ho schovaný u vědců před tím, než jsem šel do továrny. Nechtěl jsem se zpomalovat. Šel jsem zpět do hangáru. Sedl jsem si na matraci a začal cpát náboje do zásobníků. Sumky už jsem měl připravené na volném místě na opasku. Za necelou čtvrthodinku jsem byl připraven. Zbylou munici jsem si schoval v batohu. Dal jsem si tam i své zásoby jídla, sadu na čištění zbraní a medikamenty. Dal jsem si batoh pod hlavu, vzal si zbraň do rukou a usnul. Zítra jdu na Smeťák.