Kapitola 1

Kapitola 1 – Gryf

Můj roh zazářil matným bledě modrým světlem a mohutné dveře zarachotily. Spadl z nich nános prachu a rozsypaného zdiva a vydávaly velice skřípavý zvuk. Za nimi se objevila dlouhá tmavá chodba přibližně ve stejném stylu, co tento sklep. Kamenná podlaha, kamenné zdi, u Celestie, vždyť i strop byl z kamenných desek. Všechno bylo tak ohavně vlhké a špinavé. Co bych dala za to, rozdělat si tu oheň a trochu se ohřát.

Pomalu a velice zdráhavě, spíše z donucení a neochoty zůstat tady než z touhy jít dál, jsem vešla dovnitř, zapálenou lampičku v tlamce. Kovové držátko bylo kupodivu čisté, asi ho ten hodný hřebec Spirit Angel otřel nějakým hadříkem. Copak to asi bude za poníka? Určitě to bude nějaký bílý statný šarmantní silák s blonďatou hřívou. Moc jsem se těšila, až ho poznám, je to ten typ hrdiny, po kterém toužím už tak dlouhou dobu a teď je skoro na dosah.

Teprve po chvíli mi došlo, že pokud se na dveřích dokázal usadit prach, tak jak to, že ta lampa je čistá? Dal ji tam někdo čerstvě, nebo jsou tam ještě jedny dveře a já nejdu správnou cestou? Zastavila jsem se a dívala se střídavě na tu a onu cestu. Přišlo mi to divné a nerada bych přišla o svůj drahý život. Možná, že to není vždy taková krása, ale stále mám velkou chuť žít.

Rozhodla jsem se, vrátit se zpátky. Lampičku jsem měla pořád v tlamce, ale tentokrát jsem se dlouze rozhlédla kolem a zkusila najít nějaké skryté místo, případně nějaké místo, kde jsem ještě nebyla. Všude kolem byla tma a světlo olejové lampy jí pronikalo jen velice pomalu a velice neochotně. Jako studený nůž, který je zabořen do hustého skoro až zmraženého krému. Velice mi to znepříjemňovalo mou současnou situaci.

Jako by toho nebylo málo, lampa přestala hořet, protože jí došel olej. Vyděsilo mě to, takže jsem vyjekla a lampu upustila na zem. Naštěstí se nerozbila, tedy, soudě podle zvuku. Přesunula jsem ji svou magií do ošoupaného baťůžku na zádech a mezitím si všimla, že je na stole, schovaná za trámem velká bílá svíčka. Hned jsem k ní přiskočila, vzala ji, zapálila rohem a nadzdvihla ji svou magií.

Svíčka svítila podstatně hůř, než lampička, ale byla čerstvá a určitě vydrží několik hodin. To mi dodalo trochu optimismu a elánu. Našla jsem si zeď a šla jsem podél ní, dokud jsem nenarazila na několik pytlů se zkaženými bramborami a plesnivým obilím. Za nimi byly spadané poličky a nějaké harampádí, například rozbité hrnce. Nikde jsem neviděla další svíčky nebo něco, co by mi mohlo pomoci v mém bádání.

Našla jsem je!

Druhé dveře byly z tvrdého dřeva s železným kováním a skryté za dřevěnou deskou, která byla chráněná velkou bednou. Svíčku jsem podržela magií na druhém konci bedny a bokem jsem se pokusila ji odtáhnout na stranu. Moc se mi to nedařilo, ale s napětím všech sil se bedna s velkým skřípěním posunula na stranu a to natolik, že jsem mohla dřevěnou desku vytáhnout pryč.

Dveře se k mému potěšení otevíraly ven z místnosti, takže jsem se jen protáhla kolem bedny, otevřela petlici na velkém zámku a vešla dovnitř, následována svíčkou. Ze dveří neodpadl prach, to znamená, že jdu správně. Tento fakt mě velice potěšil a já se usmála.

Jakmile se za mnou zabouchly dveře, objevila se přede mnou velká dlouhá chodba. Na podlaze byl koberec, stěny byly pokryté dřevěným obležením a v dálce jsem viděla i něco jako okno, nebo tak. To byla nádhera. Dokonce tu bylo pověšených i několik lamp a lustrů. Hned jsem je magií rozsvítila. Připadala jsem si najednou v bezpečí, nikde žádná prokletá tma, byl to krásný příjemný rozdíl. Na druhém konci nebylo okno, ale jen další dveře, ale aspoň nevypadaly tak špinavě.  

Bylo to stejně krásné, jako podezřelé. Udělala jsem krok dopředu, podlaha zavrzala, protože pod kobercem jsou patrně dřevěné parkety, a všechny lampy rázem zhasly. Opět to bylo takové překvapení, že jsem upustila svíčku, až vykáplo pár kapek vosku na koberec, jak na něj spadla. Vytáhla jsem ji nahoru a opět zapálila. Vosk na koberci zatvrdl a nechal tu prokazatelnou bílou stopu, pokud mě někdo bude sledovat, bude vědět, že jsem tu šla. Pokusila jsem se to odškrábat kopýtkem, ale moc to nešlo, tak jsem to nechala být a doufala jsem, že si toho ten můj pozorovatel nevšimne.

Na chodbě bylo několik dveří. Šla jsem do těch prvních napravo. Neměly žádný popisek, takže jsem šla v podstatě do neznáma, ale doufala jsem, že tam na mě nic nečíhá. K mému překvapení se jednalo jen o důstojně zařízenou pracovnu. Byla opět velice zdobená, tak jako chodba venku, tentokrát ale o něco víc. Svítilny byly zdobené zlatými a stříbrnými okrasnými motivy. Pracovně dominoval velký stůl, který byl uprostřed a normálně by byl u velkého okna. Tady ale byla jen zeď s nástěnkou a nalepenými poznámkami a plány nějakého velkého gigantického stroje.

Na levé straně byla stará zaprášená malba Celestie a na druhé straně obraz nějakého majestátního hřebce, kterého jsem neznala. Naštěstí tam byla vidět jmenovka. Otřela jsem prach kopýtkem a přečetla si, co je tam napsané.

William Bosspordien, z boží vůle jejího veličenstva správce třetí provincie.

O nějaké třetí provincii patrně nikdo nikdy neslyšel a já už teprv ne. Podivné. Otočila jsem se, abych se podívala na stůl a do šuplíků, ale měla jsem svízelný pocit, že mě něco sleduje. Podívala jsem se znovu na ten obraz a uvědomila si, že oči původně koukaly trochu jinam. V mžiku se zadívaly přímo na mě a najednou i mrkly. Vyjekla jsem, ale padající svíčku jsem stihla chytit ještě před dopadem. Dokonce ještě hořela, ale náhlý poryv větru při pádu jí rozházel plamínek, takže všechny věci kolem najednou začaly házet všemožné stínové obrazce. Udělala jsem tu první spontánní věc, co mě napadla, plamenem svíčky píchnout přímo do těch očí, aby se přestaly dívat.

Zůstala tam černá spálenina a trocha vosku. Nejprve se nic nedělo, ale pak z té černé skvrny začala vytékat červená tekutina. Pomalu prosakovala přes látku obrazu a tekla dolů. Znovu jsem vyjekla a v rychlosti obraz shodila ze zdi na zem, malovanou stranou k podlaze. Za obrazem ale byla jen zeď, takže se muselo jednat jen o halucinaci.

„Je to dobré Rarity, jen se ti něco zdálo. To bude tím okolím, bude zase dobře.“

Rychle jsme začala prohlížet šuplíky, ale našla jsem jen další a další papíry. To je k ničemu. Musím jít dál. Otočila jsem se k odchodu, ale neudělala jsem jediný krok. Zpod obrazu začalo téct dál, až se vytvořila malá kaluž rudé tmavé tekutiny. Poznala jsem, že je to krev. Přeskočila jsem obraz, ale zadní pravé kopýtko se toho omylem dotklo, až to cáklo. Na chodbě jsem se oklepala a znepokojeně jsem si všimla, že za sebou zanechávám krvavé stopy.

„Ach, to snad ne…“

Začala jsem si ho čistit o koberec, který jemně hladil a trochu i šimral, dokud jsem neměla kopýtko zase krásně čisté. A tak jako mnohokrát před tím ve mně hrklo. Otočila jsem se do strany a podívala se do chodby. Dveře byly otevřené a stál v nich jeden velice hrozný poník. Vlastně to ani poník nebyl. Bylo to nějaké divné stvoření. Gryf.

Totiž, gryf není tak hrozné stvoření, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale tento vypadal opravdu odporně. Na těle měl spoustu jizev, jeho pravý pařát chyběl a byl nahrazen sešitým kopytem, jeho pravé křídlo bylo různě potrhané a vypelichané a zdálo se, že jeho zobák je z plechu, tedy z bronzu. Měl bronzovou barvu. Stál a nehýbal se, až jsem si skoro začala myslet, že je to jen nastavená socha. Něco mi ale říkalo, že to socha nebude. A to něco volalo: Uteč! Zmiz! Běž pryč! Zabije tě to! Utíkej Rarity! Spas svou duši!

Přesto jsem se nedokázala ani pohnout. Čekala jsem a zírala mu do hlubokých očí. Byly modré, unavené. Poník by čekal, že budou vzhledem ke stavu jeho těla vypíchnuté nebo tak, ale byly čisté, jen hrozně unavené a s kruhy pod sebou. Odnikud najednou zavál drobný vítr a přivál ke mně nějaký popsaný papír. Přidupla jsem ho kopýtkem, ale pohled jsem stále upírala k tomu Gryfovi. Vítr s velkou ranou zabouchl ony dveře, jakoby to byly jen nějaké tenounké destičky a ne tvrdé dubové dveře s kovovým zdobením.

Aniž bych se pohnula, pohled mi sklouzl na ten papír, na kterém bylo napsáno jednoduché slovo: Zmiz!

Udělala jsem krok zpět, pak druhý, třetí, pak jsem se otočila a utekla na druhý konec chodby ke dveřím, které už nebyly tak těžké a mohutné, ale spíš obyčejné, řezbářsky zdobené a hlavně lehké, určené ke každodennímu otevírání. Udělala jsem, k čemu byly určené, a když jsem vstoupila do další místnosti, zabouchla jsem je a opřela se o ně bokem. Hluboce jsem si oddychla, jak velký kámen mi spadl ze srdce. Běžela jsem tak rychle, až se mi i sfoukla svíčka.

Po pár vteřinách klidu jsem ji znovu zapálila a rozhlédla se, kde že to vlastně jsem. Ceduli venku jsem naneštěstí nepřečetla a v tuhle chvíli by mě nic nepřesvědčilo, se tam podívat. Podle okolních zaprášených poliček to tu vypadá na nějaký sklad, nebo tak něco. Všimla jsem si několika ozubených kol, velkého mlatu a taky několika různých lahviček. Ze zvědavosti jsem se podívala na poličky trochu blíž, zda někde nenajdu třeba další svíčku nebo tak.

Všude kolem byla spousta prachu a nápisy na lahvičkách skoro nešly přečíst. Zkusila jsem ještě otřít prach, jestli náhodou to nepřečtu, ale kromě několika písmen jsem ničemu nedokázala porozumět. Napadlo mě ale něco jiného, sice trochu zvláštního, ale stejně by to mohlo fungovat. Vzala jsem lampičku, odšroubovala víko k nádržce a přičichla si. Stejně jsem to udělala i u dalších lahví. Vždy jsem je otevřela a přičichla si. Ta první neměla žádnou vůni. Ta druhá měla vůni naopak tak silnou, až jsem z toho kýchla a chvíli jsem nehnutě čekala, jestli to nevyvolá nějakou nežádanou pozornost. Teprve až pátá lahvička voněla podobně jako ta lampa, takže jsem tekutinu z nádobky přelila do nádrže a zapálila.

Svítila!

Lampička svítila, to je nádhera! Hned jsem ji ale sfoukla, neboť bych byla radši, pokud nejdříve spálím svíčku a olej si chci ušetřit pro horší případy. Tedy, pokud se jich dožiji, napadlo mě skepticky. Nic užitečného už jsem v poličkách nenašla. Přesunula jsem se opět ke dveřím a počkala jsem, zda něco neuslyším. Ticho jako po pěšině…nebo v hrobě. Pomalu a velice skřípavě jsem otevřela dveře. Vykoukla jsem ven a nikde nic nebylo. Všude byla tma, neboť lampy byly zhasnuté.  Otevřela jsem dveře víc a ze stínu, který byl osvícen mou svíčkou, se najednou vynořil ten gryf. Byl sotva metr ode mně.  

Gryfovi se pohnuly koutky úst a přesunuly se do mírného úsměvu. Oči se rázem probudily a zíraly přímo skrz mě. Spalovaly mě. Objevil se jeho páchnoucí černý jazyk, ze kterého odkapávaly kousky černého hnijícího masa a husté staré krve. Začala jsem se obávat, že ta krev nebude jeho vlastní.

Rychle jsem zavřela dveře a opět je přibouchla svým tělem. Tentokrát už to ale nepomohlo. Do dveří se zabouchl jeho pařát a kovový zobák. Nalomily dveře skoro jako papír. Vyjekla jsem, svíčka mi spadla na zem a zhasla, takže byla všude tma. Zajiskřila jsem rohem a schovala se do otevřené bedny, lehla si na záda a přivřela víko tak, abych malou škvírou viděla ven. Gryf prorazil dveře a jejicj zbytek ve vzteku vyhodil ven do chodby. Všiml si svíčky, která byla na zemi. Zvedl ji, prohlédl si ji, a pak ji také odhodil na chodbu.

K mému zděšení neodešel s nepořízenou, ale hledal dál. A to velice netrpělivě. Začal sekat pařátem a kousat zobákem a hledal, vypadalo to, že vlastně ani neví, kde hledá, neboť sekal úplně do všeho a ne do míst, kde bych mohla být. Jedna z lahviček, kterou vylil, v sobě měla nějakou matně svítící tekutinu a odhalila tak jeho obrysy. Mou bednu Gryf naštěstí vynechával, ale pomalu se k ní blížil. Neodvážila jsem se utéct, nebo s ním dokonce bojovat. Doufala jsem a v duchu se k tomu i modlila, že mě někdo nebo něco zachrání.

Najednou jsem uslyšela pištění, což upoutalo i Gryfovu pozornost. Přestal hledat a podíval se ke dveřím, kde byla malá krysa. Oklepala jsem se. Krysa! Co když bude nějaká i tady kousek vedle mě? To bude moje smrt! K Discordovi s Gryfem! Ten jasně demonstroval, co se se mnou může stát. Jedním bleskurychlým pohybem chytil krysu, chvíli ji držel, zatímco ona vyděšeně pištěla a pak jí jedním rychlým kousnutím uklovl hlavu. Nakonec si ji nacpal celou do chřtánu, až z krysy nezbylo nic, než pár kapek krve na podlaze. Bylo to tak odporné, až se mi z toho chtělo plakat.

Gryf odešel na chodbu a zdálo se, že jde pryč. Ještě chvíli jsem se vzpamatovávala z předchozího zážitku a pak jsem pomalu a s minimálním skřípáním otevřela truhlu a vyskočila ven. Oklepala jsem ze sebe prach a trochu špíny a pomalu a velice opatrně jsem přišla k rámu dveří. Vykoukla jsem doleva, pak doprava, a když jsem opět nic neviděla (ta svítící tekutina už skoro nesvítí) a neslyšela, udělala jsem krok ven a zamířila na pravou stranu. Po několika krocích jsem ale narazila do stěny a neudržela jsem se malému bolestnému zavytí.

To vzbudilo nežádanou pozornost. Ten Gryf tu pořád někde je! Musel na mě číhat! Otočila jsem se a zamířila jsem rovně, tedy jako kdybych šla před tím doleva a ne doprava. Vyvinula jsem ten největší sprinterský výkon, ale sotva jsem začala, zakopla jsem o dveře na zemi a spadla na zem. Přesně ve chvíli, kdy jsem tvrdě dopadla, se nademnou prohnal Gryf, který mě chtěl chytit, skočil po mně, ale nečekal, že budu takhle nízko. Všimla jsem si, že na zemi je i svíčka, kterou jsem mi před tím zahodil. Rychle jsem ji zvedla magií a urychleně jsem běžela dál.

Kromě malé záře magie mi mou cestu nic neosvětlovalo. Doufala jsem v náhodu a ve štěstí, neboť s Gryfem v zádech jsem si nemohla dovolit nic lepšího. Gryf už byl těsně za mnou, už jsem cítila, jak do mě zavrtává své pařáty, jak zobákem trhá moje skvostné tělo a plní si žaludek mým masem. Běžela jsem doslova o život.

Jakmile se objevily dveře, zkusila jsem jedno kouzlo, které už jsem ukrutně dlouho nepoužila a vlastně jsem na něj téměř zapomněla. Teleport. Přemístila jsem se za dveře, ale v podstatě hned jsem toho litovala. Byla jsem ve věži a spadla jsem na točité schody. Nedokázala jsem se zachytit a začala jsem padat dolů. Kamenné schody mě mlátily a všechno mě strašně bolelo. Neudržela jsem se a plakala a taky jsem se kousla do jazyku.

Gryf nahoře vyrazil dveře a chvíli trvalo, než se zorientoval. Pak když viděl, že padám dolů, tak chtěl nejprve přiletět za mnou, ale z nějakého důvodu se zastavil a vypadalo to, že má strach. Místo, aby mě následoval, zmizel zpět do chodby.

Dopadla jsem čumákem rovnou na kamennou zem. Začala mi z něj téct krev, stejně jako z tlamky. Pomalu se míchala se slzami a mým nářkem a odkapávala na zem. Nechtěla jsem už být v téhle hrozné tmě. S hrůzou jsem si vzpomněla, že jsem lampu nechala nahoře, kde ji zničil Gryf. Jakoby toho nebylo málo. Naštěstí jsem měla stále ještě svíčku, ačkoliv se zlomila vejpůl. Odkousla jsem knot uprostřed a tu čistou část jsem si vložila do tašky. Tu první, menší část jsem zapálila rohem, i když mi napoprvé zhasla, neboť tu byl docela průvan. Napodruhé už se zadařilo a v novém světle se přede mnou objevila velká kamenná chodba. Ach jo, další sklep. Co mi zbývá.

Povzdechla jsem si a udělala další z mnoha kroků vpřed. Tenhle byl plný bolesti a beznaděje.