Kapitola 2
Kapitola 2 – Pekařem a zachráncem
Z hostince jsme odešli časně ráno. Vůbec jsem neměl dobrou náladu, neboť můj měšec byl o dost lehčí a mé úspory nestačily na to, uživit nás dva dlouhou dobu. Navíc, kromě malé tašky s jídlem a několika osobními předměty jsme neměli vůbec nic. Žádné zbraně pro obranu, žádné cennosti, které bychom mohli v případě nouze prodat (nebo je použít jako pokus o smlouvání s bandity), prostě nic. Ne, že by banditi nás nechali žít kvůli maličkosti, když mohou mít všechno, ale kdybych hodil nějaký zlatý řetízek za sebe, mohlo by je to zdržet. Zdejší banditi nejsou zvyklí na velkou kořist a také nemají pevné vedení, takže by se okamžitě pohádali a my bychom je už nezajímali.
Osada se pomalu probouzela a kromě dvou sourozenců bylo vzhůru jen pár obchodníků a řemeslníků. Bylo třeba naplnit poličky různým zbožím, neboť se konal trh na počest Královny Galaxie. Napadla mě spásná myšlenka. Mohl bych se nabídnout jako pomocník na pár dní. Sice jsem zatím nedošel dál než několik mil od rodného statku, ale to nevadí. Raději se lépe zásobíme na cestu, než abychom pak hladověli.
Zkusil jsem se poptat několika řemeslníků, ale žádný neměl zájem. Teprve u jednoho pekaře, který se jmenoval Tulio, jsem našel místo.
„Jakou máš zkušenost s tvrdou prací?“
„No, žil a vyrůstal jsem na statku tady kousek.“
„Jo ták, zkoušíš se postavit na vlastní nohy co?“ řekl a zasmál se, až mu z ramen padal poprašek mouky.
„Tak nějak. Odešli jsme se sestrou do světa.“
Pekař se usmál.
„Jakpak se jmenuješ děvče?“
„Atia,“ řekla sestřička nesměle a pak se okamžitě schovala za mě.
„Krásné jméno,“ pak se obrátil na mě. „Předpokládám, že tvá sestra tu pracovat nebude. Mám tu malý pokojík v podkroví, můžete tam zůstat, než trhy skončí. Pak ho ale budu potřebovat a budete muset odejít.“
„To je báječné.“
Tulio nás odvedl do pokojíku, nechal jsem tam své věci i s Atií. Bohužel jsem neměl hračky, ale vypůjčil jsem si je od Tulia, který je měl připravené pro své děti, které bohužel nikdy neměl.
Ranní směna začala zostra. Musel jsem tahat pytle mouky z káry před pekárnou. Sice to bylo těžké, ale byl jsem na to zvyklý. Ani ne za hodinku jsem měl všech dvacet šest pytlů srovnané v malé komoře na dvorku. Než jsem si stačil uvědomit, že mám hotovo, dostal jsem další práci. Musel jsem kompletně vyčistit jednu z pecí, neboť už byla celá špinavá a skoro v ní nešlo péct. Půjčil jsem si štětku na saze a vrhnul jsem se do práce.
Mezitím se objevili první zákazníci. Tulio začal prodávat vše, co zatím čerstvě napekl, chleba, preclíky, sladké pečivo, takže různé koláčky a buchty s povidly, mákem a džemem. Trh přilákal kromě místních i pár cizinců.
Nejprve jsem začal čistit komín. Byl zanesený a musel jsem ho prošťouchnout tvrdě. Usazené saze padaly dolů a komín vypadal stále čistěji a čistěji. Jakmile byl komín hotový, začal jsem čistit i spodek. Veškeré vyškrábané saze jsem vyhazoval ven do kyblíku na dvorku. Jakmile byl plný, vynesl jsem ho ven na ulici. Déšť si s tím už poradí. Pak jsem vše vypucoval, tak jak to jen šlo. Jakmile jsem byl hotový, byl čas oběda. Ještě jsem se umyl v kádi s vodou a pak jsem skočil za Atií. Pojedli jsme spolu a hned potom jsem oznámil, že jsem s pecí hotový.
„Výborně,“ řekl a otočil se na jednoho svého pomocníka. „Mario, ukaž mu nádrž, ať tam nanosí vodu.“
Mario mě odvedl zpět na dvorek, kde mi ukázal poměrně hlubokou nádrž.
„Venku je potok. Osada nemá pramen, musíš ven za palisádu, kde je potok.“
Znělo to jednoduše, ale byla to těžká dřina. Než jsem nanosil nádrž, setmělo se. Připojil jsem se s Atií k Tuliovi, jeho manželce Slavii a jeho pomocníkům, Mariovi a Luciovi, k večeři. Jedli jsme chléb a zeleninu. Stačilo nám to a mně osobně to připadalo skoro nad poměry. Po celém dni práce bych snědl cokoliv.
Další dny se točili ve stejném stereotypu. Nosil jsem vodu, pomáhal při pečení, míchal těsto a dokonce jsem se i naučil, jak se s tím pracuje. Co se má dát do chleba, aby kynul, jak se dělá sladké těsto, které suroviny je třeba použít. Atia zůstávala chudinka celou dobu v pokoji, ale párkrát vyšla ven na dvorek a pozorovala mě při práci. Jednou přinesl Tulio trochu medu, který koupil od včelaře, aby měl čím sladit těsto. Dal Atii trochu ochutnat. Chudinka. Nikdy med neměla a teď jí to připadalo jako ta největší pochoutka.
Po týdnu slavností trhy utichly. Tulio nám dal několik stříbrňáků, které jsem si vysloužil a popřál nám hodně štěstí na cestě. Atia dostala od Slavie malou dřevěnou figurku, se kterou si nejčastěji hrála.
Osadu jsme opustili časně zrána. Tentokrát naše cesta vedla krásným údolím. Nemuseli jsme procházet žádnými lesy, protože tu skoro nikde nebyly. Bandité se zde neměli kde ukrýt, takže i cesta by měla být bezpečná.
„Bratříčku a kam že to vlastně jdeme?“ zeptala se mě znenadání Atia.
To bych taky rád věděl. Mám jen drobnou představu.
„No, rád bych navštívil Svatyni. Tam dostaneme požehnání. No a pak asi do Babyrosu.“
Moje sestra sotva uměla číst, natož aby věděla, co je to za místa. Svatyně je největší chrám, kde kněží vzývají Královský pár a Babyros je největší osada v celé Equestrii. Jedná se o místo, kde žije několik tisíc poníků a mají budovy ze sušené hlíny a ne ze dřeva a rákosí, tak jako všichni ostatní. Je to centrum, kde je kolébka celé naší civilizace.
„A jak je to daleko?“
Hodně daleko. Na cestu nám rozhodně nezbývá dost peněz, a jestli tam dojdeme, bude to zázrak.
„Budeme tam brzy.“
„Bude to ještě dneska?“
„Ne, až za několik dní.“
„Za kolik dní?“
Nebyl jsem ušetřen jedinému dotazu. Neustále se ptala a já se jí snažil odpovědět tak, aby už konečně mlčela. Nakonec jsem jí trochu okřikl a pak konečně ta záplava otázek skončila. Po chvíli si mi začala stěžovat, že už jí bolí kopýtka, tak jsem se trochu naštval, ale dal jsem si ji na záda.
Při obědě jsme si konečně odpočinuli. Lehli jsme si do trávy při cestě a snědli trochu chleba s tuřínem. Když jsme se chtěli znovu vydat na cestu, uslyšeli jsme rychlý udýchaný běh. Jeden hřebec utíkal pryč a vypadal, jako když ho někdo honí. Podíval jsem se kolem, jestli mu mohu nějak pomoct. Kousek vedle byl malý most, mohli bychom se tam schovat. Na druhou stranu, bylo by to velice pravděpodobné a mohli by nás tam najít. Mohli bychom se ale schovat v téhle vysoké trávě.
Když byl hřebec u nás, houknul jsem na něj.
„Sem, rychle.“
Aniž by se nějak rozmýšlel, skočil za námi do vysoké trávy.
„Musíme co nejdál,“ zavelel jsem. Rozdělili jsme se a začali se plazit. Atii jsem měl vedle sebe.
„Hrajeme si na schovávanou,“ zašeptal jsem.
Pronásledovatelé dorazili na cestu k mostu. Podívali se samozřejmě pod něj a já děkoval Kosmovi, že jsem nakonec dostal nápad s vysokou trávou. Naznačil jsem všem, ať se zastavíme. Nikdo se nesmí ani hnout.
Bandité ještě pozorovali okolí, zda někde nenajdou známky jeho přítomnosti, ale protože jejich oči nespatřily nic podezřelého, nakonec to vzdali a rozeběhli se dál. Ještě jsme zůstali několik minut zticha, dokud jsme oba neusoudili, že je konečně bezpečné vylézt ven.
„Komu vděčím za tuto pomoc?“
„Nemohu ti říct své jméno, říkej mi třeba Cézar.“
„Tak tedy dobře, Cézare, jsem ti velice vděčný.“
Hřebec byl přibližně mého věku. Mladý, bílý, černá hříva, zelené oči.
„Jak se jmenuješ?“
„Mé jméno je Agrippa a jsem synem slavného válečníka Tarquina.“
„Proč jsi vlastně utíkal?“
„Ukradl jsem chleba.“
„Cože?“
„Moje rodina o všechno přišla, o peníze, o čest i o moc. Musím živit matku. Můj otec, byl zavražděn a ona se z toho celá sesypala. Má jenom mě.“
„Kam jdeš?“
„Do Korothea. Nemáte tamtudy náhodou cestu?“
„Máme, půjdeme s tebou.“