Kapitola 1

Kapitola 1 – Cesta začíná

     Opustil jsem svůj domov už před hodinou. Bylo krásné malebné ráno a já klusal po prašné vyjeté cestě s batohem s několika potravinami, trochou zlata a několika dalšími drobnostmi. Na sobě jsem měl starou kápi, která mi zakrývala tělo, batoh i můj obličej. Jdu do vesnice, která není moc přátelská k cizincům. Bojí se. Stále jsem myslel na příkaz, který jsem dostal. Byl to svatý příkaz od samotného Krále Kosmose, ale nebýt znaménka, které jsem získal a které mi jasně předurčilo tento osud, asi bych to neudělal. Já jsem jen zemní poník. Nejsem pegasí válečník ani jednorožčí mág. Neumím skoro nic, jen trochu farmařit.

     Zastavil jsem se u malé svatyňky. Byla tam malá soška Krále Kosmose a Královny Galaxie. Krátce jsem se pomodlil a poprosil je o šťastnou a bezpečnou cestu. Pak jsem zase pokračoval dál. Klus byla dobrá věc a také ne tolik náročná na sílu. Ráno jsem se posilnil vydatnou snídaní, takže sil jsem měl dost. Cestou jsem si v hlavě notoval nějaké staré písničky oslavující dávné válečníky. Otec i dědeček si je občas s ostatními přáteli zpívali při večerních hodech. Vždycky jsem je v koutě nadšeně poslouchal a naučil jsem se i nějaká slova, ale celá jsem je zpívat neuměl.

     Po kratší době jsem uslyšel rychlé klepání kopyt. Byl to někdo malý, protože kopyta klepala příliš rychle na běžícího dospělého. Otočil jsem se. Můj výraz na tváři se změnil z docela spokojeného na velice naštvaného. Ten někdo byla moje sestra. Není divu, že to klapání bylo tak rychlé, je to ještě hříbě. Malé hříbě, s bílou srstí a červenými vlasy. Její oči byly blankytně modré a samozřejmě měli v sobě tu dětskou naivitu.

„Co tady děláš?!“ skoro jsem na ní vykřikl. Sestřička jak běžela a proti ní vylétla ta slova, tak nestihla normálně zastavit a v běhu spadla na záda. Přiběhl jsem k ní a uvěznil jí předními kopyty, takže nemohla utéct. Pokrčila přední kopyta a nervózně se jimi hladila po bříšku. Byla hodně zpocená a uřícená, určitě běžela celou cestu až sem.

„Já…já jsem…,“ začala nervózně špitat.

„No? Ví o tom matka nebo otec?“ začal jsem už trochu klidněji, ale pořád naštvaným a přísným tónem. Naše rodina je poměrně velká. My oba máme několik sourozenců, většinou starších než jsem já. Jsou to ale samí hřebci. Se mnou se od začátku počítalo s tím, že půjdu do světa a hospodářství přenechám svým bratrům, ale moje sestra Atia byla jediná klisna. Od začátku byla velice rozmazlovaná a to, i když to hodnotím neutrálním okem a bez sourozenecké závisti. Mám jí rád, ale tam kam jdu je sotva místo pro mne natož pro nás oba. Podíval jsem se na ní zblízka a čekal na odpověď. Měla slzy na krajíčku, ale nakonec zakývala hlavou, že ne. Sklesle jsem zakýval hlavou. Atia, ale čekala na mé rozhodnutí. Podíval jsem se na nebe. Bylo před polednem, ale na obloze jsem viděl jednu hvězdu. Bylo to divné, běžně takhle hvězdy vidět nejsou. Podíval jsem se znovu na mou sestřičku.

„Tak jo, ale budeš mě poslouchat,“ řeknu a výstražně jí ukážu kopytem. Souhlasila. Udělala by cokoliv, aby mohla jít se mnou. Podíval jsem se znovu na nebe. Hvězda se pohnula a zmizela. Je mi jasné, že mé první rozhodnutí bylo sledováno těmi nejvyššími. Já mohu jen doufat, že jsem se rozhodl správně.

      Odteď už klapalo osm párů kopyt a ne pouze čtyři. Musel jsem zpomalit svoje tempo kvůli mé sestře. Jako by těch starostí nebylo málo. Začal jsem si s ní povídat, aby nám cesta utekla trochu rychleji. Pořád se mne vyptávala, kam jdeme a co tam budeme dělat. Řekl jsem jí, že jsem dostal velice důležitý úkol od někoho také velice důležitého a musím ho splnit. Vše ostatní jsem jí zamlčel nebo nějak obešel. Spíše si ale ona jen něco mlela a já jen přitakal nebo nesouhlasil.

„Bratříčku?“ zeptala se pak prosebně.

„Ano?“

„Já už nemůžu,“ řekla smutně.

       Naštvalo mě to. Přesně kvůli tomuhle jsem jí nechtěl s sebou. Nakonec jsem se slitoval. Vzal jsem si jí na záda, tak jak jsem to dělal dřív a pokračovali jsme dál. Po několika hodinách jsme zastavili a dali si něco drobného k jídlu. Další cesta vede lesem a já se obávám, že les je obydlený všemožnými stvůrami a bandity. Nerad bych se zastavoval déle, než je nutné. Chroupali jsme jablka a ačkoliv jsme byli pryč z domova jen několik hodin, už se nám začalo stýskat. Na rozdíl od Atie jsem věděl, že ten pravý stesk přijde až v noci. Zatím jsem si připadal jen trochu nalomený, ale ta pravá zkouška přijde až večer. Přál bych si mít vedle sebe svého staršího bratra. Atia se může opřít o mě, ale já nad sebou už nikoho nemám.

„Jů, bratříčku, ty už máš znaménko? Copak to je? Kdy jsi ho získal?“

        A kruci, řekl jsem si v duchu.

„To je vavřínový věnec. Získal jsem ho včera.“

„Co je to vavřínový věnec? K čemu to je? Je to důležité? Co budeš dělat?“

„Atie, buď prosím tě zticha. Řeknu ti to, až budu chtít.“

„A kdy budeš chtít?“

„Prostě až se mi bude chtít,“ odseknu a ukončím tento nepříjemný výslech. Atia se urazila, ale mě to bylo jedno. Dojedli jsme, dopili a pokračovali dál. Vstoupili jsme do lesa. Byl to normální neudržovaný les, kterým vedla jedna vyšlapaná cestička. Nic jiného. Takových jsou tisíce. Opět jsem měl svou sestru na zádech, protože jsme potřebovali projít lesem co nejrychleji. Sestra by mi nestačila a nehodlám jí tu nechat. Cesta za námi se postupně uzavřela. Neviděli jsme, kde les končí a vrátit jsme se už nemohli a ani moc nechtěli. Měl jsem pocit jako by mě někdo sledoval. Tenhle pocit vás svírá, i když jdete krást trochu jídla do spižírny, prostě vás hryže nějaká neznámá síla do svědomí a vám nezbývá nic jiného než se dostat do bezpečí. Moje obavy se potvrdily, když mi před čumák dopadl šíp. Z lesa vyběhlo několik poníků a měli s sebou i lovecké psy. Atia vyjekla. Nemohl jsem s nimi bojovat. Rozeběhl jsem se dopředu a kličkoval jsem mezi stromy. Uslyšel jsem další šípy, ale dopadaly pouze do kmenů okolo. Doběhli jsme k srázu. Dolů to bylo několik desítek metrů a ta řeka dole nevypadala zrovna hluboce. Podíval jsem se okolo. Bylo jasně slyšet, že ti bandité jsou jen pár metrů za námi.

„Drž se!“ křikl jsem na svou sestru. Skočil jsem. Spadli jsme do koruny stromu a pak do další ještě níž. Do řeky jsme dopadli z poměrně malé výšky. Jenomže Atia se neudržela a dopadla kousek ode mne. Navíc ona neumí plavat. Rychle jsem k ní dokrauloval vytáhl jí na vzduch. Kuckala, ale dýchala a byla při vědomí. Dal jsem si jí opět na záda a doplaval jsem dál po proudu. K našemu štěstí, řeka vedla ven z lesa směrem, kterým jsme potřebovali. Vylezli jsme z řeky na malou louku a chvíli si odpočinuli a usušili se. Vesnice už není tak daleko, ale já si neoddychnu, dokud nebudeme v úplném bezpečí. Vyrazili jsme opět na cestu. Divokou louku brzy vystřídala pole a ta brzy vystřídaly zahrady plné zeleniny. Dřevěné hradiště a domky ze dřeva a střechy ze slámy jsme uviděli během chvilky. Zastavili jsme se u brány, kterou hlídal trochu starší voják. Měl na sobě staré kožené brnění a v ruce měl dřevěné kopí s bronzovou špicí. Zastavil nás.

„Vás jsem tu ještě neviděl,“ řekl přísně.

„Jenom procházím. Zůstanu tu na jednu noc, nakoupím a půjdu zase dál. Nechci dělat problémy.“

       Nevěřil nám.

„To hříbě je tvoje?“

„Sestra,“ řekl jsem téměř bez emocí. Chci si zachovat neutrální tvář.

       Podezřívavě si nás prohlížel, ale nakonec souhlasil a pustil nás dovnitř. Procházeli jsme se městem, nakoupili jídlo na cestu na místním trhu a ubytovali se v malém hostinci a zalezli do pokoje. Dokonce nám oběma přinesli polévku z kořenové zeleniny. Byla hodně hustá a vydatná. Přesně to, co jsme potřebovali. Když jsme dojedli, byl už skoro večer. Povídal jsem si s Atií a snažil se jí rozptýlit myšlenky, ale stejně se jí neuvěřitelně stýskalo. Je to přesně ten zlomový okamžik, kterého jsem se bál během oběda. Když jsem jí uložil do postele, tak tiše plakala. Původně jsem si měl lehnout na postel vedle, ale nakonec jsem si lehl k ní a dal jí alespoň malý pocit bezpečí, který bych já tolik potřeboval.