Sen

Sen

By Frolda

Zaparkoval jsem se svou Octavií na štěrkovém parkovišti blízko lesa. Poněvadž je krásný podzimní den, vydal jsem se časně ráno na houby, a protože jsem zkušený houbař, jsem si jist, že povezu domů plný košík. Zapípal jsem na auto svýma klíčema a poslechl si, jak mi odpovědělo a oznámilo, že je zamknuté. Moje Octavia má stříbřitou barvu a je pár let stará, ale nemohl jsem si dovolit nic lepšího a stále se jednalo o dobré užitkové auto.

Pomalu jsem odešel z parkoviště, zanechal za sebou asfaltovou silnici i stopy civilizace a projíždějící auta a vyrazil jsem do lesa. Pod mými botami občas praskla nějaká drobná větev, nebo zaškrundal štěrk, ale spíš jsem se pohyboval tiše jako myška, neboť jsem nechtěl zas tolik rušit klid lesa, který mě vítal vlhkým oparem a velkoryse mi dovoloval, abych ho propátral, vyčistil od jedlých hub a zase pokojně odešel.

Trvalo deset minut, než jsem našel první jedlou houbu. To je můj nový osobní rekord. Byl to krásný hříbek, pravák. Z toho bude dobrá bramboračka. Hned jsem si na ni vzpomněl. Spousta mrkve, brambory, cibule, prostě pořádná česká hustá bramboračka. Očistil jsem houbu od podhoubí svým nožem a uložil nůž s hříbkem do košíku.

Další houbu jsem našel po deseti minutách prolézání mechů a kapradin. Byl to podborovák. Krasavec, ale jakmile jsem ho začal čistit, štěstí mě přešlo. Byl červivý. Zkoušel jsem ho ještě rozřezat, ale byl prožraný kompletně. Nechal jsem ho tedy přírodě a šel dál.

Netrvalo dlouho a našel jsem další. Byl to kozák. Kousek vedle byl druhý. Vytrhl jsem je a všiml si, že podhoubí má trochu šedou barvu. No co, třeba je pod tím nějaký kámen. Očistil jsem houby a šel dál. Ještě jsem prohledával další kapradí, jestli tam náhodou nejsou nějaké houby, ale našel jsem tam něco jiného. Byla tam malá plechová koule, velká jako tenisák. Byl na ní vyryt znak Slunce a to docela pěkně. Pokrčil jsem rameny, dal jsem ji do kapsy a šel dál.

Moje ranní procházka trvala tři hodiny. Odnesl jsem svou trofej (plný košík hub) do auta, naposledy se nadýchal čerstvého vzduchu a sedl si za volant. Napil jsem se z minerálky, co jsem měl vedle, nastartoval a odjel zpět do ruchu maloměsta.

Žiju v malém městě kousek za Prahou. Hlavním městem mé rodné země a jedním z nejkrásnějších skvostů této republiky, ne-li celé Evropy. Mám byt 3+1 a pracuji jako politolog. Kromě toho, že mám rád lední hokej, také sleduji seriál trochu jiné věkové skupiny – My Little Pony. Poslední dobou to je trochu móda, ale já to nesleduji kvůli trendu. Potkal jsem díky tomu spoustu kamarádů, na které bych jinak nenarazil, a proto si toho seriálu vážím.

Vyjel jsem výtahem do pátého patra a minul se s mou sousedkou.

„Jaká je dnes úroda, pane Novotný?“

„Skvělá, paní Nováková. Samé hříbky, pár klouzků a pár podborováků. Prostě skvělé na smaženici nebo na bramboračku.“

                Doma jsem akorát zapnul notebook a napsal pár věcí na české fórum fanoušků toho seriálu. Také jsem si přes Skype napsal s několika přáteli a zjistil, že jedna kamarádka se nedávno rozešla se svým přítelem.

„Neboj, to se ti zpraví ;),“ napsal jsem ji.

„Snad jo,“ odpověděla.

                Dělal jsem pak ještě nějaké věci do práce a spíš už jen lenošil. Po obědě jsem čistil houby a připravoval je na plechy a dal je sušit. Část jsem dal vedle, protože dnes je k večeři smaženice a smaženice bez hub je jako řeka bez vody. Ještě jsem si odpoledne vzpomněl na tu kouli, co jsem našel. Dal jsem ji na poličku mezi několik figurek a víc si jí nevšímal. Také jsem nakrmil svou kočku, která mi pak krásně vrněla na klíně, zatímco jsem se díval na televizní zprávy. Moje kočka má černou srst, bílé fousky a je neuvěřitelně líná.

                Večer jsem usínal s pocitem, že se mi zítra ukrutně nechce do práce, ale že mi nic jiného nezbyde.

                Celý den proběhl až na jednu výjimku monotónně. Pracoval jsem, skončil jsem, vrátil jsem se a byl zase s kamarády na Skypu. Výjimka byla, že jsem si koupil novou figurku poníků. Cheerilee. Chyběla mi do kompletní série. Dal jsem ji na poličku k Applebloom a Diamond Tiaře a věnoval se dál svému notebooku. V polovině písničky Celestia´s ballad mě vyruší kovový zvuk spadnuté koule a figurek. Vmžiku se otočím a vidím, že moje kočka vyskočila na poličku a shodila většinu věcí. Zaklel jsem a začal věci dávat zpět na poličku. Tedy, až potom, co jsem vyhnal kočku na postel.

                Všiml jsem si ale jedné zajímavé věci. Ta koule vlastně měla znak slunce. Náhodou vedle zůstala ještě jedna spadlá figurka, Pricnezna Celestie. Její Znaménko bylo stejné jako značka na kouli.

„No ty vole. Nějakej brony šel asi na procházku do lesa, nebo co.“

                Okamžitě jsem to napsal kamarádům na Skypu. Kromě klasických řečí jako: Já chci taky, ty máš štěstí a vyrazím si do lesa, tam byla taky zajímavá myšlenka.

„Víš co je uvnitř?“

                Odpověděl jsem, že ne. Nevím jak to otevřít. Rozhodl jsem se kouli umýt, neboť byla pořád docela špinavá a pak ji blíže prozkoumat. Za chvíli se leskla čistá, jak kdyby ji někdo čerstvě vyrobil. Začal jsem ji zkoumat lupou. Našel jsem malý otvor. Pruh. Vzal jsem šroubovák a zkusil trochu zapáčit. Koule se otevřela. Stěna měla několik centimetrů a uvnitř byla malá kulička, která měla poměrně slizký tvar. To jsem teda blázen. Nechtěl jsem s tím dělat nic jiného. Zase jsem to zaklapl a dal na bezpečnější místo než na poličku.

                Napadlo mě, že pokud budu chtít více informací, podívám se na internet. V hluboké půlnoci jsem nenašel zhola nic a napadlo mě akorát dát to pod mikroskop, který jsem si kdysi půjčil od kamaráda biologa. V kuličce je nějaký život a hýbe se.

***

                Druhý den jsem si vzal náhlé zdravotní volno a odjel za svým kamarádem, který vypomáhá na 1. Lékařské Fakultě na Karlovce. Je stejný ročník jako já, takže osmdesát devět. Je to začínající veterinář.

„Nazdar Tome, jak to jde?“ zeptal jsem se ho, když jsem ho našel v jeho laborce.

„Čau Majku, ale v pohodě. Co potřebuješ? V telefonu jsi zněl divně.“

„No, našel jsem tohle,“ ukázal jsem mu kouli, „Vevnitř je nějaký živý materiál a já nevím, co to je. Můj mikroskop, co jsem si od tebe kdysi půjčil je na to nedostatečný.“

„Mikroskop nebo znalosti?“ zeptal se mě skepticky.

„Dobře, prostě potřebuji někoho, kdo se vyzná v biologii,“ řeknu a vzpomenu si na své pololetní hodnocení z biologie na střední, kde jsem nic lepšího než čtyřku nedostal.

„Tak se mi to líbí, ukaž.“

                Cvakl jsem s koulí a ukázal mu jádro. Dal jsem mu ho pod mikroskop. Musel si ho nasvítit ze strany, tak jako jsem to udělal den před tím já. Nechtěl jsem, aby na to šahal.

„No, špatně to vidím, ale vsadím svůj titul, že to je embryo.“

                Marně jsem lovil pojem embryo ve svém slovníku, ale nic mě nenapadlo.

„Zárodek, prostě něco, z čeho se vylíhne nějaké zvíře. Co s tím chceš proboha dělat?“

„No, rozhodně to nenič. Jestli to je živý, tak bychom to mohli nechat vylíhnout,“ řekl jsem.

„Majku, ty si to představuješ jako něco strašně jednoduchého. To prostě nejde.“

„Tome, dám ti cokoliv, jen to nech vyrůst.“

                Pokrčil rameny.

„Fajn, udělám to. Ty mi ale konečně odpustíš, jak jsme ti omylem rozmlátili notebook na střední.“

                Nebylo to omylem a nikdy to nepřipustím, ale měl v kapse všechny trumfy.

„Jo, odpuštěno.“

                Ďábelsky se usmál.

„Dobře, ale dřív jak za pár měsíců to nebude. Je to v opravdu rané fázi.“

„Jo fajn. Ještě se podívám na to místo, kde jsem to našel. Možná, že těch kapslí, nebo co to je, bude víc.“

                Zhrozil se.

„To mi neříkej ani omylem.“

„Nevím. Každopádně, pokud by to tak bylo, asi se vzdám svých úspor ve tvůj prospěch.“

                Mávl rukou.

„Neblbni. Prostě se pak nějak domluvíme.“

                Ještě ten den jsem se odjel do lesa, kde jsem zkoušel najít další kapsle. Trvalo mi hodinu, než jsem našel to místo, ale když jsem se vracel, měl jsem v tašce několik dalších kapslí. Když jsem se díval na znaky, byly jiné. Připadal jsem si jako v nějakém snu. Kompletní hlavní šestka a Luna. K Tomovi jsem dojel až odpoledne. Dal jsem mu kapsle a dohodl jsem se s ním na vyrovnání. Nakonec nechtěl peníze, ale řekl jen, že se spolu brzy vyrovnáme. Tušil jsem, co tím myslí. Pokud to vyjde a něco se narodí, může na to napsat kandidátku a ta mu otevře obrovské možnosti na poli vědy.

                Doma jsem z toho byl tak natěšený, že jsem nemohl usnout a pořád mi v hlavě vibrovalo pár vět a pochybností.

„Proč zrovna já? To není možné. Blbost. Co když si z tebe jen někdo vystřelil? Absolutně nepravděpodobné.“

***

                Často jsem se chodil na ně dívat. Tom si na tuto mu posedlost zvykl. Dokonce už jsem ani moc nechodil na skype a internet. V Tomově laborce jsem byl častěji než doma. Za několik měsíců, přesně jak Tom sliboval se objevily první výsledky.

„Jsou to poníci, kámo,“ ozvala se první věta do telefonu.

„Neblbni, to není možný,“ zkoušel jsem odolávat náporu štěstí a podezřívavě jsem kontroloval, jestli si ze mě pořádně nevystřelil. Věděl totiž o mé slabosti k onomu seriálu.

„Tak se přijeď podívat.“

                Skončil jsem v práci a jel se podívat do laborky. V boxu, kde rostla daná embrya (měly navozený chemický stav jako v děloze), se objevilo několik viditelných znaků. Tom mi je ukazoval na obrazovce.

„Pokud si z veteriny něco pamatuju, jsou tohle typické znaky poníků. Jenomže tu je něco divného. Vypadají skoro, jako kdyby je někdo vyrobil. Takovýhle druh jsem nikdy neviděl a to jsem promoval s červeným diplomem. Navíc jsou malí a to i na poníka. Skoro o půlku. Novorozené hříbě bude velké asi jako dětský kojenec, a starší hříbě bude leda tak jako dvou leté dítě. Spíš míň.“

                Vysvětlil jsem mu, o co se jedná, a že to musí udržet v tajnosti. Aspoň do chvíle než povyrostou.

„Ze seriálu? A proč se tu neobjeví třeba kačer Donald nebo Mickey Mouse? Hele, nedělej si srandu.“

                Důkazy však jasně svědčili proti jeho skepticismu. Ačkoliv jsem tomu zprvu odmítal uvěřit, realita byla jasná. Jsou to poníci z poslední generace seriálu My Little Pony.

                Za několik měsíců, těsně před začátkem léta se to stalo. Narodila se první hříbata, a když jsem je viděl, málem jsem omdlel.

„Jsou fakt divní, Majku. Mají srst, jakou jsem nikdy neviděl, a celkově vypadají, jak z toho tvého seriálu.“

„Oni jsou z toho seriálu.“

„Jo a teď tu o Sněhurce ano? Já mluvím vážně,“ oponoval. Stále mi nevěřil.

„Já taky,“ řekl jsem a ukázal mu pár obrázků, co jsem měl na telefonu.

„Hele, tohle je blbá sranda. Nicméně, zdá se, že jsme v tom oba. Co s nimi teď?“

„Nech je zatím u sebe, dokud si neodbydou nějaké poporodní období, pak si je vezmu k sobě.“

„Máš pro ně aspoň jména?“

                Řekl jsem mu je. Tom si je napsal a pak mi řekl, ať se pro ně za dva týdny stavím. Mluvil o tom, jako kdybych si měl vyzvednout kočku, ale to, co má, to je nevyčíslitelné. Zvlášť pro mě. Jakožto jejich fanouška.

                V práci jsem dal výpověď. Ani jsem se neregistroval na pracovním úřadě a bylo mi jedno, že nedostanu podporu. Bylo nadmíru důležité, abych se o ně postaral, jak nejlépe budu moct. Prodat je jsem rovnou zavrhl. Nechci je dělit. Musí vyrůstat spolu a to za každou cenu. Také jsem koupil několik misek. Oves, pšenici. Zásobu mléka. Nočníky pro kočky. Pleny a dětské lahvičky a samozřejmě další věci, například deky, dětské hračky a podobně. Také jsem koupil slabikáře a bločky a celou dobu jsem se zamýšlel, jak to bude s magií, kterou mají mít, jak to bude se psaním a budou-li vůbec mluvit.

                Jakmile mi Tom zavolal, věděl jsem, že je hotovo. Když jsem pak o hodinu později přijel domů, měl jsem na své posteli osm vystrašených hříbat.

***

                Hříbata rostla neskutečně rychle. Za necelý rok dorostla do velikosti, o které mluvil Tom. Jako malé dítě. Měli výšku kolem 25 centimetrů a vážili pár kilo. Ani jedno nemluvilo, nelétalo a ani nekouzlilo, ačkoliv měli na to své nástroje. Rohy a křídla. Podle toho, co jsem zatím vypozoroval, se chovají stejně, jako jejich seriálové předlohy. Tom je chodil často kontrolovat a psal si se mnou poznámky. Kromě něj o tom zatím nikdo neví.

„Asi to oznámím prvním několika lidem,“ řekl jsem.

„Těm vašim poníkářům?“

„Jo, vím o dvou. Oba dva to jsou chovatelé koní, takže by mohli vědět něco víc. Prostě takový základ.“

„Nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Tome, tihle poníci jsou ze seriálu, který sleduje několik desítek milionů lidí po celém světě. Je to jako zjevení bohů. Zkusím zatím jen zlehka. Každopádně, je třeba, abychom to pak rozhlásili co největšímu počtu lidí najednou. Jinak je možné, že se nám je vláda pokusí sebrat.“

„To je trochu předčasné ne?“

„Nikdy si nemůžeš být dostatečně jistý. Pokud budu mít podporu milionů lidí a já věřím, že budu, nikdo na mě nebude moc. Tedy na nás.“

                Tom musel souhlasit. Své kamarády jsem pozval za několik dní. Dva chovatelé a přítelkyně jednoho z nich. Neřekl jsem jim, o co se jedná, jen že u mě je něco, co musí za každou cenu vidět. Trvalo dlouho, než jsem je přemluvil. Ten první, když to viděl tak se rozbrečel dojetím. Ten druhý objal svou přítelkyni a také začal slzet.

                Ten jeden okamžitě přešel k jednomu hříbátku, k Luně.

„Lunčo, jak se ti daří zlatíčko?“

                Luna samozřejmě neodpověděla a trochu se ho bála. Nicméně, on věděl jak na ni. Začal ji šimrat na bříšku, ona se začala smát a chtěla, aby přestal, což on skutečně po chvíli udělal. Její obavy se rozplynuly a přitiskla se k němu těsněji. Bylo jí příjemné, když slyšela tlukot jeho srdce. Blue ji prstem lehce přejel po tlamičce a opatrně políbil, což u malé Luny vyvolalo ještě větší pocit bezpečí.

„Kolik jich tu máš?“ zeptal se.

„Osm, hlavní šestku a obě Princezny,“ řekl jsem.

                Popsal jsem jim, jak jsem je našel, a také jsem naléhal, aby o tom nepromluvili ani slovo.

Všichni tři to museli odpřisáhnout. Musel jsem se podrobit přísnému výslechu a říct vše, co vím. Samozřejmě jsem zamlčel jistá místa, ale jinak jsem řekl vše.

„Tos je jako jen tak našel?“

„Byla to náhoda, ale ano. Pak jsme na nich pracovali s kamarádem biologem. Museli nejdřív vyrůst.“

                Kamarádova přítelkyně si hrála s Rarity. Začala jí kartáčovat hřívu a hříbátko se tomu neskutečně smálo.

„Co s nimi chceš dělat?“ zeptal se ten, který si hrál s Lunou.

„Zůstanou tady a spolu. Nesmí se rozdělit.“

                On tu Lunu chtěl. Kdyby ji získal, splnily by se mu veškeré sny a teď, když ji měl na dosah, se dozvěděl, že si ji nesmí vzít.

„Je vidět, že tu Lunu chceš, ale řeknu ti rovnou. Zůstane tady.“

                Začali jsme se trochu hádat. Nazval mě sobcem a dalšími nepěknými tituly, ale nakonec i on musel uznat, že by hříbata neměla vyrůstat odděleně. Řekl jsem mu, že je může kdykoliv navštívit, ale nesmí si ji vzít domů. Okamžitě mi řekl, že tu chce přespat. Neměl jsem nic proti, ale předem jsem ho varoval, ať neudělá žádnou volovinu. Na druhou stranu, myslím si, že on by to nikdy neudělal. Na to má Lunu až příliš rád, než aby jí nějak ublížil.

                Dostal jsem pár rad o tom, co bych měl ještě udělat, ale většinou to byly jen nějaké drobnosti. Dívka pak ještě řekla, že ušije Rarity nějaké šatičky a Applejack dostane nový klobouk. Poděkoval jsem jim a pak jsme se ještě chvíli věnovali hříbatům.

                Ten druhý kamarád, co tu zůstal, měl přezdívku Blue Storm. Ze všech hříbat se nejvíce věnoval právě Luně. Když jsem se uprostřed noci probudil a šel se kouknout do pokoje, kde spí, našel jsem prázdnou postel. Ten blázen spal s Lunou. Měl ji v objetí u sebe a oba spokojeně spali. Vyfotil jsem ho a potichu se smál. Celestie mě ale viděla. Dívala se na mě se smutnýma očima a bylo vidět, že trochu žárlí na svou sestru. Usmál jsem se na ni a vzal ji k sobě do postele. Objal jsem ji, hřál ji svým tělem a za tlukotu kakofonie mého dechu usnula.

                Blue Storm se ke mně během několika dní v podstatě přestěhoval. Chodil do práce a všechen zbylý čas trávil s poníky. Já jsem tak získal trochu více času a mohl využít své kontakty s několika redakcemi politicky zaměřených novin a nabídl jsem se jim jako externista. První články jsem jim poslal během několika dní a pak bylo rozhodnuto. Spolu s Bluem jsme si rozdělili platbu účtů a věci pro hříbata jsme platili společně.

                Po pár dnech jsme se dohodli, že začneme naše hříbata také učit. K tomu jsme využili prázdné bločky. Nejprve jsem je učil mluvit a trochu i čmárat. Poněvadž neměli prsty a magii také ještě neovládali, zkousl jsem pastelku mezi zuby a zkoušel něco namalovat. Malá Celestie mě divně sledovala a nevěděla si vůbec rady. Pak jsem ji zkoušel dát pastelku mezi tlamičku, ale to se jí nelíbilo, tak jsem toho raději nechal.

                Pokusy naučit je alespoň trochu mluvit nebo i jen hýkat se nám taky nedařily. Zkoušeli jsme klasické – Á. Jenomže nám nerozuměli, co chceme. Věděli jsme, že to bude trvat. Každý den jsme během krátkých časových intervalů zkoušeli jedno jediné písmenko. Také jsme jim předčítali z knížek, což se líbilo hlavně Twilight a dále jsme jim pouštěli písničky. Takové, kde je dobře rozumět textu.

                Také jsme je krmili mlékem z dětských lahviček, myli je ve vaně a zařizovali jejich další potřeby, tak jako jsem to dělal před tím.

                Během jednoho víkendového večera jsem dostal nápad, zkusit s Celestií, která se definitivně na noc usídlovala v mé posteli, nějakou hru. Nenapadlo mě nic lepšího než paci, paci, pacičky. Zezačátku jsem ji musel ukázat, jak se to dělá. Trvalo trochu déle, než položila kopyto na mou dlaň, ale pak jí to došlo a hráli jsme si takhle klidně i hodinu denně. Když jsem to ukázal Bluovi, měl z toho velkou radost a okamžitě to začal učit také Lunu.

                Tři dny potom jsme viděli, jak obě sestry spolu hrají hru, kterou jsme je naučili a týden po tom, se v bytě neozývalo nic jiného, protože se to naučili i ostatní. Zkoušeli jsme další hry, třeba vařila myšička kašičku (bez prstů to šlo těžko, ale zdálo se, že nám rozuměli). Také jsme jim dali několik plyšáků, se kterými si opravdu vyhráli.

                První, kdo promluvil, byla Twilight Sparkle. Nejprve to naše Á. Pak ale mluvila i dál. Řekla slova jako táta, máma, hříbátko, človíček, tužka, bloček a další. Druhý, kdo promluvil, byla Celestia a třetí Luna. Všechno to byly těžké začátky, ale pro mě a Blua to byl neuvěřitelný pokrok. Rozhodli jsme se, že je ukážeme v jednom baru, kde se schází Pražská skupina fanoušků seriálu. Já vzal Celestii, Blue vzal Lunu a dali jsme si je do batohu. Jeli jsme jen kousek, takže jsme nechtěli jet autem. Navíc je v restauraci, kde je sešlost, špatné parkování. Vstoupili jsme do Metra, ale tak, jako každý den, i dnes bylo plné. Stoupli jsme si tedy doprostřed, tak, aby kolem nás mohli procházet lidé, ale naše batohy byly v pořádku.

                Na jedné přestupní stanici, chtělo pár lidí vystoupit. Vycházeli poměrně dobře, takže jsme si s kamarádem oddechli. Jedna madam, která vypadala, že je zvyklá poroučet, se však nemohla protáhnout a tak praštila do batohu se slovy:

„Bylo by dobré, kdybyste vystoupili, pánové!“

„Au!“ ozvalo se uvnitř ublíženým hlasem.

                Paní cukla a kulila oči. Otočil jsem se a zkusil podobně ublíženým hlasem říct:

„Nemlaťte mě prosím…“

                Fungovalo to. Paní se protáhla, odešla, ale jen tak na nás nezapomene. Dorazili jsme na sraz. Byla to jen malá sešlost. Nicméně, všichni se nám smáli, že máme velké batohy, jak kdybychom jeli na týden k moři. Smáli se, dokud jsme nevyndali poníky na stůl. Pak nejenže se většina z nich rozbrečela dojetím, ale také se nám omluvili. Samozřejmě jsme jim vše dlouze vysvětlovali a řekli jim i o hlavní šestce. Jakmile se skončilo, všichni ztuhli úžasem. Pár se jich dotklo prstem, aby se ujistili, že nemají vidiny.        

„Co s nimi budete dělat?“ zeptal se pak jeden.

„No, plánuju je ukázat na jednom větším zahraničním conu.“

„Víš, na kterém?“

„Zatím ne a popravdě řečeno, ještě nemám vymyšlené všechno.“

                Bavili jsme se o tom dál. Také jsem ukázal paci, paci, pacičky a další věci, které jsme je naučili, a obzvlášť dojemná byla chvíle, kdy Celestie s Lunou promluvily. Dokonce i barmanka na chvíli přestala čepovat a divila se, co to je za zvířata a ať zmizí z baru. Jeden od nás jí to zdvořile vysvětlil a pak vše probíhalo bez negativních ohlasů. Ten kamarád, se kterým jsem se bavil o těch conech mi nakonec řekl, že by se dal uspořádat con i u nás. Nicméně, z této možnosti nakonec sešlo, neboť na to nebyly prostředky.

***

                Stál jsem před halou, kde se má konat con Great Galopping Gala, pojmenovaný podle jednoho plesu ze seriálu. Celestii jsem měl v malém košíku, přikrytou látkou, aby ji nikdo neviděl. Byl jsem kvůli tomu několika kolemjdoucím pro smích, ale to mi nevadilo.

                Zavolal jsem organizátorce, která mě pustila dovnitř bočními dveřmi, a ukázal jí malou Celestii. Spráskla ruce a rozplývala se nad ní. Přišli jsme ke konferenčnímu pultu, kde jsem měl sedět spolu s moderátorem a několika dalšími dabéry a tvůrci ze seriálu. Celestii jsem jim samozřejmě ukázal a všichni se nad tím rozplývali stejně jako organizátorka před tím.

                Konference začala po několika hodinách. Celestie zatím spala, takže jí to nevadilo. Probudil ji až ten hluk, který dělali diváci, začínající se usazovat v hledišti. Pomalu jsem ji doopravdy vzbudil a hladil jsem ji. Jakmile vše začalo, všichni ztichli až na moderátora, který anglicky povídal různé informace o conu i speciálním překvapení. Pak mluvily různé hvězdy a nakonec byla řada na mě.

„Dámy a pánové,“ začal jsem mluvit anglicky. „Chtěl bych nejprve pozdravit všechny své kamarády v mé domovině, kteří sledují livestream a také bych vás všechny chtěl uvítat na tomto conu. Jak jistě všichni víte, přinesl jsem takové překvapení, a proto vás prosím, abyste si připravily kapesníčky a vypnuli blesk u foťáků. Vážení přátelé…představuji vám…Princeznu Celestii samotnou.“

                Pomalu jsem vyndal malou Celdu z košíku a vychutnal si ten vítězný pocit, kdy všichni v sále strnuli úžasem. Místnost se zaplnila hrobovým tichem.

„Pokud má někdo nějaké dotazy, směle do toho.“

                Ozval se jeden mladík.

„Dobrý den, rád bych se zeptal, kde jste ji našel?“

„Na tuto otázku nemohu odpovědět.“

                Proběhlo ještě pár dotazů podobného typu a někteří ji chtěli dokonce koupit. Když jsem jim řekl, že mám i hlavní šestku a Lunu, tak se málem zbláznili. Nicméně, dál pršely různé dotazy a některé už vyzařovaly i znak intelektu.

„Mohu se zeptat, jak je to s magií a jestli umí vaši poníci mluvit?“

„Velice zajímavý dotaz, moc za něj děkuji. Poníci mluvit umí, ale zatím jenom začátek. Navíc, vše je učím v mé mateřštině, kde mohu nabídnout řeč bez chyb a větší slovní zásobu. Tady Celestie ale umí i trochu angličtiny…“ odmlčel jsem se, přikrčil se k chudince Celdě, která z toho byla celá vystrašená, a řekl jí: „No tak zlatíčko, řekni, co ses naučila.“

                Celestia se trochu naklonila k mikrofonu a řekla:

„I…am…Celestia,“ pak se zase skryla do klubíčka a vše vystrašeně pozorovala. Všichni v sále se opět rozplývali úžasem. Pochoval jsem Celestii v náručí a poslechl si od ní, když mi řekla, že má hlad. Dal jsem jí lahvičku s mlékem. Lehla si na záda na stole, vzala si lahev do všech čtyř kopyt a začala sosat.

„Co se týká magie, tam je to opravdu složité. Poníci zatím nekouzlí. Říkám zatím, protože je vidět, že rohy mají. Podle toho, co jsem zatím zjistil, přišli o všechny své vědomosti a je třeba je tedy vytvořit znovu. Naučit je řeč, číst, psát a i kouzlit. Musí se vytvořit veškerá nová slovní zásoba pro magii a také se musí vytvořit správný syntax a pravidla.“

                Dále se ozvala jedna žena.

„Kde na tohle vlastně berete peníze? Je o ně dobře postaráno? A co na to říkají ostatní?“

„Peníze beru ze svých úspor a také od jednoho kamaráda, který je chovatel koní a pomáhá mi se o ně dobře postarat. Ostatní. No, každý komu jsem je zatím ukázal, si je okamžitě zamiloval.“

„Máte nějaké fotky nebo videa?“ zeptal se někdo další.

„Mám pár fotek,“ pokynul jsem jednomu technikovi vzadu, který pustil obsah mojí flashky.

„Na první fotce je Celestia a Luna, jak hrají paci, paci, pacičky. Na druhé fotce je ten kamarád s Lunou. Třetí fotka ukazuje Twilight Sparkle se svým slabikářem. Čtvrtá fotka, tam je Applejack s kloboučkem ušitým jednou mojí známou. AJ také ráda krade jablka, ale ještě je nejí. Jen se jí prostě líbí. Vždycky jí kupuji ty červené. Pak je tu Rainbow Dash. Ta dostala moje černé sluneční brýle, protože je cool. Rarity si ráda nechává česat hřívu a také dostala krásný obleček od té slečny, co šila klobouk pro AJ. Pak je tu Pinkie Pie. Dostala tři heliové balonky, ale byla na ně moc lehká, takže jí to vyneslo ke stropu. A poslední je Fluttershy. Mazlila se s mojí kočkou, když jsem jí fotil.“

                Při každé nové fotce se sálem nesla vlna obdivu a úžasu. Pak přišel jeden dotaz.

„Co s nimi chcete dělat dál?“

„Já nevím. Nechci je rozdělit a už vůbec je někam prodat. Chtěl bych jim koupit nějakou větší opuštěnou travnatou pláň a postavit jim tam přístřeší, ať si žijí jako v seriálu.“

„Jak to chcete udělat?“

„To zatím nevím.“

                Nakonec zazněla otázka o finanční podpoře, kterou jsem vždy slušně odmítl. Nabídky na odkoupení jsem odmítl rovnou. Pak se mě zeptala jedna malá holčička, zda si může malou Celestii pohladit. Pošeptal jsem to Celestii, která sice rozuměla jen trochu, ale pochopila, co jsem jí řekl. Podívala se na dívku, které bylo tak šest, možná sedm. Měla na sobě triko s dospělou Celestií a patrně pro ni znamená Celda hodně, ne-li všechno. Kamery to všechno hltavě natáčely a prsty na foťácích jezdily rychleji, než na japonském zájezdu. Celestia se usmála a přikývla. Dívka pomalu přišla až k pultu. Natáhla ruku a pročechrala malému hříbátku hřívu.

***

                Šel jsem zase na houby. Byla to první výprava od toho osudného hledání, kdy jsem našel koule. Už je to několik let, co jsem poníky ukázal světu, a ačkoliv jsem od začátku odmítal dary ať už finanční nebo materiální, byly mi stále posílány. Co jsem měl dělat, musel jsem je předat hříbátkům. Všichni dostávali dobré jídlo (seno s květinovými sendviči a dorty) a samozřejmě i hračky.

                Twilightina knihovna má několik set svazků, Luna s Celestií dostaly skvělé koruny, střevíce a náhrdelníky. Rarity má celý šatník a i ostatní dostali spoustu věcí. Rainbow Dash se naučila trochu létat, Fluttershy se stará o zakrslé králíčky a Pinkie Pie dostala dětské pískací hračky a nějaké kostýmky. S Blue Stormem jsme si s hříbaty neskutečně nahráli, ale nezapomínali jsme ani na jejich dobrou výhodu. Umí už docela dobře mluvit, a třeba taková Pinkie Pie, ta plácá páté přes deváté a je jí úplně jedno o čem.

                Celestia mi šla pomoct s hledáním hub. Chtěla se proběhnout a naučit se nějaké nové věci o české přírodě. Zaparkoval jsem na obvyklém místě a vyrazili jsme. Nebál jsem se, že by mi ji někdo chtěl unést, neboť poté, co jsem je celosvětově ukázal, jsem na ně získal pomyslný nárok. Média ani vlády s tím nic neudělají, protože mám podporu lidí a to opravdu velkou. Pro bronies se staly takovým větším božstvem a na internetu vznikly stránky, kde je lidé uctívají.

„Podívej, mám houbičku,“ uslyšel jsem za chvíli.

                Podíval jsem se. Našla muchomůrku.

„Zlatíčko, tahle se nejí, je jedovatá.“

                Celda za tu dobu povyrostla do krásného půlmetru a váží už kolem dvaceti kilo. Stále spí u mě v posteli, ale už to vlastně ani nepotřebuje. Chrání spíš ona mě, než já ji. Po chvíli jsme našli další houby a ty už byly jedlé.  Díky Celestii, která prolézala mnohá kapradí, jsme za chvíli měli celý košík, a když jsme se vraceli, stalo se něco hodně podivného. Její roh zazářil. Celestie se strašně lekla, ale magie jí unášela lesem. Rozeběhl jsem se za ní a košík s houbami jsem nechal za sebou. Po několika stech metrech se zastavila.              

                Doběhl jsem za ní a všiml si, že leží na zemi.

„Mám poškrábané kopýtko,“ řekla mi. Její krásná bílá srst byla poškrábaná od ostružin, špinavá a také tam bylo několik kapek krve. Okamžitě jsem vzal kapesník a začal ji čistit. Pak jsem si všiml, že vedle ní září několik kapslí, stejných jako ty, které jsem našel před několika lety.

„Teda, Celdo, ty jsi našla poklad.“

                Vyhrnula obočí údivem.

„Já?“

                Pohladil jsem jí po hlavičce.

„No jasně, že ty. Jsi moje malá chytrá princeznička.“

                Zamračila se.

„Já už nejsem malá.“

„Ty jsi moje velká chytrá princezna,“ opravil jsem se.

                Teď už byla spokojená. Prohlédl jsem znaky na kapslích. Poznal jsem mezi nimi další poníky ze seriálu. Granny Smith, Big MacIntosh, Cutie Mark Crusaders, Diamond Tiaru, Silver Spoon a Cheerilee. Kapsle byly čerstvé. Musely se tu objevit teprve nedávno. Posbíral jsem je, dal do kapes a spolu s Celdou jsme odešli zpět k autu. Také jsme se brali košík s houbami, který jsem odhodil ve spěchu.

                Jakmile to Blue uviděl, tak si sedl, čechral lunu ve hřívě a říkal:

„No to snad není pravda…“

                Musím zavolat Tomovi. Co se svět dozvěděl, že na ponících pracoval i on, je z něj docela slavný vědec. Vsadím se, že kvůli tomuhle si ale čas najde.

***

                Hladil jsem Rarity a Celestii po hřívě. Dnes byl česací den. To znamenalo, že všichni byli ostříháni do běžného střihu, umyti, vyčištěni a učesáni. Většině se to líbilo, teda Pinkie Pie, která to neměla moc ráda. Fluttershy, ačkoliv je často strašně stydlivá, si česání neskutečně užívala. Pokaždé, když jsme je vykoupali a zabalili do ručníku, tak vypadali neskutečně k zulíbání.

                Pak jsme si s nimi hráli. Hráli jsme s nimi různé hry, stavěli z kostek a měli je skoro jako domácí zvířátka, což nás trochu štvalo. Raději jsme měli výraz – děti. Pozorovala nás většina světa. Po internetu kolovaly moje fotky, když mě Blue Storm vyfotil se spící Celestií v posteli. Před naším panelákem začalo vznikat stanové městečko. Nelíbilo se nám to, protože se tím zkomplikoval příjezd dalších hříbat. Museli jsme je schovat do košíků a krabic.

                Nicméně, naše malá rodinka se rozrostla o dost dalších členů. Začali jsme uvažovat, co bude dál. Nechceme je nechávat takhle dlouho v civilizaci. Mají běhat venku, ležet si v trávě ve stínu, za zvuků šumějící řeky. Neměli by trpět kvůli nenasytným fanouškům jako nějaké mediální hvězdy.

„Blue, myslíš na to, na co já?“

„Chceš je osvobodit?“

„Přesně. Strašně rád bych si je nechal, ale nemohou trpět kvůli tomu, že je chci mít pro sebe.“

„Zkoušel sis to promyslet?“

„No jasně, že ano. Napadlo mě, že bych je vodil z conu na noc, vychoval je v tom smyslu, aby si zvykly na pozornost, ale to se mi nelíbí. Nejsem ten typ otce, který by chtěl profitovat na dětech. Chci, aby byly volní.“

„Já tomu rozumím,“ přikývl Blue.

„Hele, bude asi nejlepší, pokud za ty peníze, co máme, koupíme nějaké místo a uděláme tam rezervaci. Bude to ale hodně těžké. Musí se to pojistit všemi možnými způsoby. Právnicky, v pojišťovně, prostě všude. Pokud to neuděláme, vždy se najde nějaký parchant, který je zkusí nějak poškodit.“

„A ty víš jak na to?“

„Nevím a to je právě to.“

                Blue Storm se napil, pošimral Lunu a začal.

„Něco jsem se o bronies naučil. Jsou neskutečně různorodí a to na všechny směry. Najdeš mírumilovné, agresivní. Je mezi nimi spousta různých povolání, ale jedno je to nejdůležitější. Ať už jsou jakýkoliv, vždycky jsou spojeni neskutečným přátelstvím, a hlavně se dokáží spojit. Pokud potřebuješ pomoct, oni ti pomůžou. Tím si buď jist.“

***

                Bylo to těžké. Trvalo hodně dlouho, než lidé pochopily naše záměry, ale nakonec se to podařilo. Za peníze od dárců jsme koupili velký pozemek ve Spojených státech. Přes padesát kilometrů čtverečních, kde jsme začali pracovat spolu s dalšími členy bronies na rezervaci. Udělali jsme malé ploty, zasadili jsme jim mrkve, brambory, dýně a další věci, naučili jsme je žít a vyrábět a také jsme jim postavili velkou knihovnu, kam jsme dali všechny knížky a další vědomosti. Všem poníkům jsme také dali fotoalba s našimi fotkami.

                Nakonec nastala ta hrozná fáze s loučením. Jediné oko nezůstalo suché.

„Chraň mě ve snech Lunčo. Já ty tvé chránit budu,“ řekl Blue.

„Celdo, jsi krásný poník,“ řekl jsem. Vyrostla do zdravé dospělosti. Byla moudrá a silná a uměla vše, co jsem jí mohl naučit. „Přišel ten den, o kterém jsem ti vyprávěl. Musím odejít a ty se musíš postarat o ostatní. Neměj strach. Tvoje sestřička Luna ti pomůže.“

                Objal jsem Celestii a políbil ji na čelo. Ani jsem se nemusel krčit, tak jak to bylo dřív. Dorostla do opravdové velikosti. Začala slzet. Ještě jsme se dotkly. Ona kopýtkem, já rukou. Pak byl náš svazek přetržen a zůstalo to tak navždy. Vrátil jsem se do Prahy. Měl jsem rodinu, zdravé děti a o ponících jsem se toho moc nedozvídal. Jen, že žijí v pořádku a nikým nerušeni. Jejich rezervace byla hlídána vojáky a monitorována, takže je nikdo nevyruší. Přál bych si udělat víc, ale nejde to.

                Jednou, když jsem slavil Vánoce s mými malými dětmi, které sotva dosáhli školního věku, se stalo něco, na co jen tak nezapomenu. Moji poníci se vrátili. Dokonce i Blue Storm přišel. Totiž, přiletěl na Luně, která ho vzala na záda. Vyrostla z ní opravdová Princezna. Jako poslední přišla moje Celestia. Zůstal jsem s ní chvíli osamotě. Kromě klasického, jak se daří a co kdo dělá, jsme se dostali i na zajímavé téma.

„Myslíš, že je tam ještě někdo další?“ zeptala se, zatímco jsme se koukali na hvězdy. (Byli jsme na balkoně.)

„Nevím. Nikoho dalšího jsem nenašel a co jsem se dočetl z internetu, nikdo další také nikoho nenašel.“

„Začali jsme tvořit první stopy magie. Umíme zatím jenom základy. Hojit drobné škrábance, levitovat s malými předměty.“

„To se brzy naučíte. Vrtá mi hlavou jedna věc. Jak se vlastně budete množit dál?“

„Jsme slušní a civilizovaní. Naše zákony zakazují styk s lidmi v takovémto rozsahu, ale nějaké potomky mít určitě budeme. Nicméně, neradi bychom se, jak se říká, přemnožili.“

                Objal jsem ji kolem velkého labutího krku.

„Těší mě, že jsi tak moudrá panovnice, jak jsem se tě to snažil naučit.“

                Loučení bylo opět velice těžké, nicméně byl to pro mé děti neskutečný zážitek a konečně mi začali věřit, že jsem si to nevymyslel. Jedna věc mě bude vždycky těšit a to za jakýchkoliv okolností. Vychoval jsem je dobře. A věřím, že na mě moji poníci jen tak nezapomenou.