Kapitola 5

Kapitola 5 – Pandořina skřínka

                Malá průzkumná loď nás vysadila rovnou u stanice. Připomínalo to město duchů. Kdysi tu určitě létalo mnoho lodí, piloti nadšeně dováželi suroviny, vědci zapáleně vyvíjeli nové technologie a manželky očekávali své manžele a syny. Skoro idylka. Dnes tu je akorát jedna velká koule, plná staré technologie a nebezpečí, které ji zahubilo.

„Třicet vteřin, Arwen, doufám, že jseš připravená,“ ozvalo se mi v komunikátoru. Terrence zůstal v jednom větším křižníku za Ganymedem, který byl odsud poměrně nedaleko.

„Jo, jsem, pistole nabitá, maska pro jistotu připravená, dobrá nálada a smysl pro humor chybí, ale prachy je přesvědčily.“

„Jsem rád, že vtipkuješ. Jdeš tam sama, jak jsi chtěla. Jen doufám, že se ti nic nestane.“

„Proč? Nesehnali byste další tupou kozu, která by do toho vlítla?“

„Ne, samozřejmě si tě velice vážíme. Nejsi pro nás jen tučná výplatní páska, neboj.“

„Jo, sarkasmus slyším až sem.“

„Pět vteřin,“ oznámil pilot.

„Fajn Terrenci, jdu na věc. Hlášení podám za chvíli.“

                Loď přistála do hangáru. Vzala jsem si masku a vylezla ven. Stanice měla malou gravitaci, ale dokud se nedostanu někam, kde bude vzduch, nehodlám vyplýtvat energii v zásobníku na boku, na umělou gravitaci.

                Odhopkala jsem k prvním dveřím. Jak se dalo čekat, byly bez energie, ale naštěstí pro mě byly částečně otevřené. Musela jsem napnout všechny síly, ale naštěstí povolily a odsunula jsem je alespoň o kus do stěny, takže jsem se mohla protáhnout dovnitř. Nyní už nebylo tak energeticky náročné tu umělou gravitaci zapnout, a proto jsem to ihned udělala. Stačilo zmáčknout malé tlačítko na opasku vedle krabičky se zdrojem.

                Najednou jsem konečně mohla chodit normálně, proběhla jsem dlouhou chodbou a začala hledat nějaké zajímavosti, nejlépe počítač, do kterého mohu připojit baterku a napojit se na síť.

                Tady ale nic nebylo, musela jsem jít několika dlouhými chodbami, abych se dostala do technické místnosti, kde stále bylo několik funkčních počítačů. Otevřela jsem krabičku s pojistkami na stěně a pustila do systému trochu šťávy. Zapnula pár tlačítek a nechala systém se trochu vzpamatovat. Pak jsem to musela zopakovat ještě dvakrát, protože poprvé nechtěl naskočit a podruhé jsem té energie dala málo.

                Systém konečně aspoň trochu naskočil. Někde uprostřed základny patrně byla ještě nějaká funkční turbína. Přišla jsem k počítači, který jsem nejprve opět musela zprovoznit, hacknula jsem mu heslo a dostala se do sítě. Přikázala jsem odpojit energii od několika nepotřebných systémů a zařídila, že se mi nic nevypne uprostřed práce.

„Tak pojď holka, neříkej, že tu nic nebude.“

                Začala jsem se štrachat starými adresáři, dokud jsem nenašla skener lodních čipů. Jednalo se o Jupiterský systém, který pak převzaly ostatní firmy, aby měli neustálý přehled o tom, kde která loď je. Zmenšenou verzi má u sebe dneska každá loď.

„Arwen, našla jsi něco?“

„Jsem v interní síti. Našla jsem skener lodních čipů, hledám, kde skončily únikové moduly.“

„Dobře, ale pospěš si, senzory pohybu ukazují, že se k tobě něco blíží.“

                Překopírovala jsem všechna data do svého PDA, vzala jsem si pistoli a rozhodla se, že se vrátím zpátky k lodi. Rozeběhla jsem se, neboť se mi zdálo, že mi někdo dýchá na záda a celkově jsem z toho neměla dobrý pocit.

                Několikrát jsem špatně zabočila a musela se vracet. Pokaždé jsem nakoukla za roh, jestli tam něco není, ale pokaždé tam byla jen prázdná potemnělá mrtvá chodba. Štěstí že mám v masce noktovizor.

                Uslyšela jsem zařvání. Okamžitě jsem se otočila a namířila pistolí na zdroj toho zvuku, ale nikde nic nebylo. Otočila jsem se zpátky a opět nikde nic nebylo. Zrychlila jsem svůj pohyb a konečně se dostala do chodeb vedle hangáru, jenomže dveře, kterými jsem sem přišla, byly zavřené.

                Opět jsem uslyšela zařvání, ale tentokrát jsem na konci chodby, která mohla mít tak třicet metrů, viděla něco jako velkého zmutovaného medvěda zkříženého s čímsi velice velkým, naštvaným a nechutným. Nejprve jsem uvažovala o tom, že se tu stvůru pokusím zastřelit, ale vidina bočních servisních dveří a žebříku směrem do ventilace, kam na mě nemůže, se mi zdála lákavější. Otevřela jsem malá dvířka, ale jakmile jsem je začala zavírat, dovnitř se začala dobývat ruka toho mutanta. Tentokrát už jsem ale pistoli použila a dokonce vícekrát. Laser tu stvůru popálil a donutil pustit dveře, které jsem dokázala zavřít. Začali dostávat rány z druhé strany a pomalu se promačkávaly dovnitř už tak malé místnosti.

                Okamžitě jsem se otočila a začala lézt po žebříku. Přesně když jsem dala nohu pryč z posledního schůdku, se objevila ruka, která po mě začala sápat. Nemohla jsem se otočit, abych mohla střílet, ale lezla jsem dopředu. Objevila jsem se v oblasti nad hangárem, ale loď, která mě měla odvézt, vypadala nějak divně. Pak mi došlo, že červená skla kokpitu asi nebudou způsobena červenou zářivkou uvnitř.

„Terrenci, mám problém. Nemám jak se dostat zpátky.“

„Vydrž, pošleme ti tam loď.“

„Ať má ta loď aspoň tank, nebo tu pomřeme všichni. Myslím, že jsem totiž našla to, co způsobilo vyklizení téhle stanice.“