Kapitola 3

Kapitola 3 – Poznej svého zaměstnavatele

Přijela pro mě černá dlouhá limuzína s antigravitačním pohonem. Takový luxus jsem si nechala líbit. Drze jsem si nechala otevřít dveře od řidiče a nasedla jsem dovnitř. Vezl mě přes většinu města, které mi bylo dobře známé, a tudíž jsem dění venku moc nesledovala. Raději jsem se zeptala řidiče, jestli nemá nějaké informace. Občas mě sledoval v zrcátku a kromě věty: „Informace se dozvíte na místě,“ mi nic jiného neřekl. Trochu mě to naštvalo, ale už jsem se ho na nic neptala. Bylo jasné, že z něj další novinky nevyloudím.

Nakonec jsem se začala věnovat mému PDA, kde jsem si zkontrolovala zprávy a další novinky. Corwin Dodgers znovu prohráli. To bylo jasné. Před sezónou na každém mítinku zdůrazňovali, jak získají nové hráče a obnoví slávu dnes již podřadného týmu a přitom se nedokázali dostat ani do play-off a budou sestupovat.

Když jsem skončila, zjistila jsem, že jsme dorazili do luxusní rezidenční čtvrti. Vily, zámky a paláce korporačních papalášů, které mnohdy strčily do kapsy ubytování zámožných králů a vládců z okrajových soustav. Nakonec jsme zastavili před tím nejhonosnějším. Řidič mi otevřel dveře a předal mě poměrně robustnímu muži z ochranky. Měl holou hlavu, ruce jako já stehna a tipla bych si, že jsem ho viděla ve zprávách o mistrovi planety v těžké váze. Po bližším prozkoumání jsem došla k názoru, že to nemohl být on, neboť by nynějšího šampiona strčil do kapsy.

„Pan Lucius vás očekává, madam.“

                Odvedl mě až k mahagonovým vstupním dveřím a otevřel je. Vešla jsem do ohromné vstupní místnosti, kam by se v pohodě dal desetkrát naskládat můj byt a ještě by zbylo místo. Červený koberec, mramorové schody, obrazy po zdech a mohutné červené závěsy. Připadala jsem si jako v pohádce.

„Prosím, následujte mě,“ řekl. Šla jsem poslušně za ním a prohlédla si jeho uniformu. Nevyznám se moc v uniformách armád, ale řekl bych, že tahle není žádná univerzální ze tří firem. Odhadla jsem to na nějakou speciální jednotku nebo vlastní vzor. Nezeptala jsem se ho a moje myšlenky zůstaly nerozptýleny a nevyřešeny. Muž mi otevřel jedny dveře a pokynul mi, abych přišla dovnitř.

                Byla to místnost jako dělaná pro schůze. Dlouhý stůl, kde v čele seděl pan Lucius, vysoký muž s černými vlasy, střídmou postavou a červenýma očima, po stranách seděli různí další muži a ženy. Byla tam nějaká generálka, dva vysocí manažeři, jeden starší generál a Terrence.

„Jmenuji se Lucius a těchhle si prosím nevšímejte. Byla jste požádána tady panem Carsnem (řekl Terrencovo příjmení), abyste zjistila co nejvíc informací o zničené firmě Jupiter. Firma zanikla před několika desítkami let (popravdě před nějakými dvaceti lety, ale nechtěla jsem ho přerušovat), ale již sto let to byla firma o jedné stanici a pár lodích. Před stoletím se však jednalo o největší firmu v celém vesmíru a jen nějaká nám neznámá příčina způsobila její vyhlazení. Víte tedy o vašem úkolu a teď nám řekněte nějaké novinky.“

                Řekla jsem jim o tom jménu a nějaké další informace, které se mi podařilo vyštrachat. Lucius pozorně naslouchal, a když zjistil, že je to všechno, nebyl zrovna dvakrát potěšen.

„Žádné další informace, tajné základny, pokusy, jen jméno jednoho starého generála?“

                Nehodlala jsem se nechat urážet a to ani někým takovým jako byl tenhle zbohatlík.

„Bylo mi řečeno, hlaš každou maličkost. Než jsem stačila říct, že mám jen tohle, byla jsem už v autě a klepala vám na dveře,“ odsekla jsem. Všimla jsem si, jak Lucius negativně kýve na někoho za mnou. Patrně na tu ochranku, která se pohledem ptala, jestli mě má nějak umravnit nebo tak. Lucius se zamyslel.

„Dobře, pokud tedy ráda pracujete podle zadání, řeknu to jednoduše. Pošlete mi každý týden na adresu, kterou vám dá tady Arthur, report. Řeknete mi novinky, kam daleko jste se dostala a jestli jste sehnala nějaké hmatatelné fragmenty. Až budeme mít dost informací, očekávám od vás, že se zapojíte do práce v terénu.“

„Pokud tomu bude odpovídat moje výplatní páska,“ pokračovala jsem v drzém neuctivém tónu.

                Lucius přikývl.

„Peníze nejsou problém. Řekněte si kolik, chcete a to také dostanete.“

                Řekla jsem si částku, která odpovídala zhruba dvojnásobku běžné výplaty pro běžného výzkumníka, kteří jsou najímáni na tuhle mravenčí práci. Odsouhlasil to bez jediného mrknutí oka.

„Dobře tedy, číslo účtu dám tady Arthurovi,“ řekla jsem a otočila se na něj. Přikývl. „Informace vám začnu posílat od tohohle pátku (dnes je úterý) a můžete si být jisti, že já své slovo dodržím.“

                Ještě mě poučili o naprosté mlčenlivosti, což jsem brala jako samozřejmost. Pak jsem už v soukromí převzala číslo účtu a nechala se odvézt do města. Lucius ještě chvíli hovořil s Terrencem.

„Jsi si jistý, že nás nezradí?“ zeptal se ho.

„Arwen?“ udivil se Terrence. „Ta je schopna nakráčet do sálu Senátu, vrazit pár facek předsedovi a ještě se vrátit bez záznamu v trestním rejstříku, za ní ručím, to si teda piš.“