Kapitola 15

Kapitola 15 – Generál

„Veliteli? Něco je na obzoru,“ zavolal na mě pozorovatel z malé dřevěné věže uprostřed tábora. Vylezl jsem nahoru po žebříku a podíval se, kam ukazoval.

„Vypadá to jako malá vzducholoď, ale bez bubliny. Je možné, že to je Vážka?“ zeptal se a podal mi dalekohled. Objekt se k nám přibližoval.

„Je to Vážka, nebo alespoň nějaký její ekvivalent. Až bude blízko nebo se objeví další, zavolejte na mě.“

                Slezl jsem dolů a snažil se najít Jamese, který se stal mojí pravou rukou. Přesně věděl, kdo je na jaké hlídce nebo kdo se kde poflakuje.

„Na obzoru je Vážka. Je možné, že se vrací Aurora, ale je mi divné, proč poslali jen krátkodosahového průzkumníka a nepřiletěli rovnou. Mám podezření na přepad.“

„Chcete vyhlásit pohotovost?“ zeptal se. Ačkoliv je v podstatě druhý v osadě stále mi vyká, trval na tom, že mi bude vykat.

„Ano, ale prozatím jen tichou. Nevojenský personál ať nadále pracuje, vojáci ať jsou připraveni na svých místech. Nikdo se nevzdaluje od tábora bez mého dovolení.“

„Rozkaz,“ potvrdil mé rozhodnutí a odešel vše zařídit.

                V podstatě se nedalo dělat už téměř nic dalšího než jen čekat až ta Vážka přiletí. Trvalo to jen pár desítek minut, ale připadalo mi to jako věčnost. Vážka byla bezpochyby ta z Aurory a měla oba dva pasažéry. Přistála na naší přistávací zóně a hned z ní vyběhli dva poníci. Jeden měl zlaté lemování kolem ramen a elitářské brnění, které používali strážci na hradě v Canterlotu nebo elitní vojenské jednotky. Druhý byl o poznání majestátnější a starší. Tipoval bych ho tak na pětačtyřicet, spíš víc, neboť jeho hříva už byla tu a tam drobet prošedlá. Podíval jsem se na hodnost a poznal jsem Generála.

„Kde je velitel?!“ vykřikl, když stál kopyty na pevné zemi.

„To jsem já.“

„Musím s vámi mluvit v soukromí, plukovníku, pojďte se mnou,“ řekl nejprve mně a pak svému doprovodu.

                Zavedl jsem ho do svého domku, voják zatím počkal v místnosti vedle. Nabídl jsem mu čaj, jeden z posledních, který mi tu zbyl. Nechal si nalít, ale jinak ho to nezajímalo. Než jsme usedli, tak jsme se představili. Drobně se uklonil a řekl:

„Armádní Generál Barclay Ailone, nový velící důstojník této výpravy.“

„Lord Frolda val Hallen, ehm… tvrdil jste nový velící důstojník?“

„Přesně tak. Zde je můj pověřovací dopis od Princezny. Očekávám, že mě tu se vším seznámíte, hned jakmile vyřešíme některé důležitější záležitosti.“

                Vrazil mi do kopyt zabalený svitek. Vyndal jsem ho z pouzdra, pokynul Generálovi, že se může posadit a začal si číst.

Drahý Lorde,

Nemohla jsem udělat nic jiného, ale rada a další společníci na mě tlačí. Situace s palivem je ještě víc kritická, než to dosud bylo. Pověřila jsem Generála Ailoneho, aby se o vše postaral. Neznamená to, že nevěřím vašim schopnostem, ale je třeba jednat opravdu rychle. Věřím, že budete s Generálem dobře spolupracovat.

Princezna Celestie.

„Jaké důležitější záležitosti jste měl na mysli, e…jak vás mám oslovovat? Generále?“

„Ano, Generále. Patrně jste se divil, proč jsem přiletěl Vážkou,“ řekl chladným hlasem, který bych si spíše přiřadil k nějakému vrahovi, do jehož pasti se chytla myš. Nebo krysa.

„Bylo to…nečekané?“ nadhodil jsem.

„Ano, naše vzducholoď byla napadena pirátskou lodí. Kapitán trval na tom, že nasednu do Vážky a varuji vás zde. Je třeba se proti nim okamžitě připravit.“

                A co přesně sakra očekáváte, že udělám? Vytvořím ze dvou stromů obří prak, kde natáhnu kalhoty a vystřelím na ně kokosové ořechy? Objevilo se mi v hlavně ihned, ale pochopitelně jsem to neřekl.

„Nevím, jakou přípravu přesně očekáváte. Kromě pušek nic nemáme.“

„Prosím?“

„No, kromě několika drobností nemáme ještě žádnou pořádnou techniku ani zásoby, vše měly přivést další přelety. Máme jen ten nejnutnější základ.“

„To je neslýchané. Copak jste naprosto zešílel, když jste plánoval, co se vezme s sebou?“

                Tohle už mě vytočilo, ale nemohl jsem si dovolit křičet natož něco dalšího.

„Pane Generále, uklidněte se prosím. Nosnost lodě byla omezená. První přelet měl vše jen zmapovat a zařídit předmostí. Teprve další přelety měly zařídit dodání techniky. Nikdo nevěděl, že bude každý přelet napaden.“

„Co tedy chcete dělat?“ zeptal se. V jeho hlase byla arogance i těžce sarkastický tón.

„Navrhuji schovat nevojenský personál v jednom našem stanovišti pár mil odsud. Je tam jeskyně a začali jsme tam stavět základy budoucího dolu. Máme i první vzorky zdejších nerostů, ale to asi vás nyní nebude zajímat.“

„Udělejte to. Půjdeme tam i my dva. Chci si vše prohlédnout.“

„Jak si přejete.“

                Přenechal jsem osadu na pobřeží Jamesovi a spolu s malou hlídkou a nevojenským personálem jsme se vydali k dolu. Naše skupinka měla skoro třicet členů. V osadě zůstalo zhruba stejně tolik jednotek.

                Důlní tábor byl v pozdějším stádiu. Byly postaveny budovy pro horníky, nádrž na vodu, základy pro budoucí důlní koleje, palisáda a pozorovací věž. Plánuje se udělat i železnice k osadě na pobřeží kvůli snadné přepravě Izritu, ačkoliv cesta trvá pouze hodinu.

                Generál si všiml Crystal Eyeho, jak leží pod malým osamělým stromem na louce, kterou vytvořili naši dřevorubci.

„Kdo je to?“ zeptal se naštvaně.

„Náš geolog.“

                Generál přišel k němu a vyrušil ho z rozjímání.

„Proč nepracujete?“ křikl.

                Crystal Eye se na mě podíval.

„Co je to za uhlazenáče?“ zeptal se jedním z jeho typických výrazů pro aristokraty nebo vysoce postavené.

„Prosím?!“ vykřikl Generál. Odvedl jsem Generála pryč a naznačil Eyemu ať se do toho nevrtá.

„Pane Generále, tento hřebec má právě svoji zaslouženou pauzu. On našel naše první ložiska a dovolil jsem mu, ať dohlíží na přípravu dolu, bohužel ale nemáme tu moc horníků a proto vše jde takto pomalu. Měli přiletět až v dalších přeletech.“

„Chci se okamžitě vrátit,“ odfrkl si.

                Spolu se dvěma hřebci a Generálovým vojákem jsme se vrátili do Osady. James právě dokončoval předávání instrukcí a rozmisťování vojáků.

„Pane Generále, veliteli, našli jsme něco, co by nám mohlo pomoci. Skladník zapomněl na jednu bednu, ve které jsme našli zbraňový prototyp. Tarn se pustil do montování. Bohužel je náročná na vodu. Poslal jsem dva vojáky pro zásoby navíc.“

„O co se jedná, vojáku?“

                James nepatřil do Canterlotské armády a proto neměl hodnost. Byl k posádce zapsán jako paravojenská nájemná síla, jinými slovy, žoldák. Již během cesty jsem instruoval Generála o oslovování, protože nikdo Jamese žoldákem neoslovoval.

„V příručce je pro to název Maxim. Jedná se o tzv. těžký kulomet, chlazený právě vodou, proto jsem poslal pro další. Naše zásoby jsou příliš nízké.“

„Kam ho chcete dát?“ zeptal jsem se.

„Uvažoval jsem o věži, ale byl by to příliš lehký cíl. Napadlo mě, schovat se vedle Osady v džungli a počkat na to, co se stane.“

„Dobře, začněte tam …“ zastavil jsem se, když jsem si vzpomněl, že již nejsem vůdcem výpravy.

„Generále, přikláním se k názoru mého pobočníka a navrhuji provést jeho nápad.“

„Ne. Schováme se v domcích v osadě a pak je překvapíme.“

„Pane Generále, důrazně doporučuji…“

„Vaše doporučení nehodlám brát v úvahu! Budete se chovat tak, jak řeknu a já říkám, schovat se v Osadě. Pozorovatel na věž. Zbytek do domů.“

                Když jsme se schovávali do budov, James se ke mně naklonil a řekl:

„To je špatné, mohou nás zničit z dálky.“

„Já vím. Jenomže ta tvrdá hlava tu chce všemu šéfovat.“

                Já a ještě pár dalších, kterým jsem plně důvěřoval, jsme se schovali v mém domě. Dali jsme si nějaké drobnosti k jídlu, ale nedovolili jsme si situaci nějak dál komentovat. Jen mi všichni dali najevo, že stojí za mnou. Byl jsem potěšen, že jsem si získal jejich důvěru.

„Veliteli, totiž Generále! Vzducholoď na obzoru…dvě vzducholodě na obzoru! Střílejí na sebe!“

                Já i Generál jsme se v mžiku objevili u věže. Nejprve vylezl nahoru Generál a pak já. Hlídka ukázala, kde jsou, ale mlčela.

„Bojují, snaží se zničit ty piráty a dostat se sem,“ řekl jsem.

„Samozřejmě, jsou to vojáci Equestrijské armády a pak je tam taky pár námořníků, přece tu bandu neschopných s černou vlajkou nenechají pošpinit pověst armády.“

                Teprve po několika sekundách mi došlo, že vychvaloval pouze vojáky a nikoliv Stronga a ostatní. Patrně je další vojenský personál čistě z jeho jednotky. Skryl jsem znechucení nad jeho arogantností a sledoval dál tu situaci.

„Nemáme jim jak pomoci. Budou muset bojovat o své životy.“

                A pokud prohrají, zemřeme všichni, dodal jsem si už jen v duchu.