Kapitola 14

Kapitola 14 – Loučení

                James překročil padlý kmen mohutného baobabu a snažil se všímat si okolí. Někteří ptáci totiž často umějí nalézt nejrůznější druhy ovoce a on si domyslel, že pokud bude sledovat nějaká hejna, může najít další druhy, které by mohly být výpravě prospěšné.

                Během stopování přemýšlel o Lierén. Běžně netahal osobní starosti do akce, ale tohle byla výjimka. Jeho žena dorazila, kam chtěla a nyní je otázka, jestli ho opustí, jak bývalo jejím zvykem, nebo s ním zůstane, což by sice bylo neobvyklé, ale ne zrovna nepříjemné. Mohli by opět vytvořit ten skvělý tým tak, jako kdysi. Mohli by se dokonce vrátit do Canterlotu, už jako slušní občané.

„Nebo bychom mohli zůstat v podsvětí, tak jako to bylo vždy,“ zašeptal pro sebe.

                Jeho bloumání o osobním životě přerušil náhodný nález, když se podíval na zem. Našel kus něčeho kovového, zašlápnutého do země, ovšem zcela jasně viditelného. Zvedl to, očistil a podíval se. Jednalo se o staré malé ozubené kolečko, ovšem některé zuby chyběly a celkově bylo zarostlé drobným mechem a pokryté měděnkou.

                Našel to. Našel to, co se mělo tajně hledat. Nejprve se chtěl vykašlat na ovoce, ale bylo by divné, pokud by poprvé po desítkách výprav nic nenašel.

                Po hodině hledání našel několik ananasů. Vzal ho do brašny, kterou měl na zádech, a vyrazil zpět k táboru.  

***

                Když se kontrolovaly zásoby, které jsme vyložili do osady, přišel jsem, že některé části chybí. Asi by mě to nenapadlo, ovšem přišel jsem na to, že mi někdo ukradl moje mechanické oko. Měl jsem ho naposledy během bitvy. Trénoval jsem s ním, střílel jsem s ním, dorazil jsem s ním dokonce i k doktorovi, ale poté, co jsem se probudil, nikde nebylo a já na něj zapomněl.

                Vzpomněl jsem si na něj, až když jsem dnes kontroloval výstroj. Několik desítek minut jsem prohrabával svoje věci, ptal se doktora i poníků kolem, ale nikdo nic neviděl, ani neslyšel. Doktor akorát potvrdil, že když jsem k němu přišel, tak jsem ho měl na sobě. Dal ho vedle, ale pak už se o něj nestaral. Musel ho někdo vzít, když se věnoval jiným pacientům.

                Než jsem stihl pokročit v hledání, přišel James a měl pro mě něco, co jsme hledali. Malé měděné kolečko. Svolal jsem rychle poradu zasvěcených a rozhodli se celou oblast prozkoumat později. Ovšem v mých mapách místní krajiny se brzy o tom objevila malá zmínka.

                Naše osada byla velká skoro jako celá vzducholoď. Obehnali jsme několik domů palisádou a venku za ní byla pole s ananasy, banánovníky a kakaovníky. Přesvědčili jsme Stronga, abychom si zde mohli nechat většinu cukru, který výprava měla. Mohl by se z toho udělat fajn nápoj. Také jsme jednu bednu očištěných kakaových bobů naložili na loď s úmyslem poslat ji jako vzorek pro budoucí zájemce a investory.

                Napsal jsem dopis adresovaný Princezně Celestii, aby začala tajné vyjednávání s předními a hlavně důvěryhodnými Canterlotskými magnáty ohledně kontraktu na dodávky kakaových bobů. Poníci a nejen oni se mohou po kakau utlouct a v Canterlotu je v plné práci několik čokoládoven, kteří zásobují svými výrobky miliony poníků a dalších po celém světě, nejen v Equestrii. Bohužel nejdůležitější surovina se musí z devadesáti procent dovážet, což se samozřejmě promítne na ceně. Patrně se nepodaří snížit procento dovozu nijak závratně, ale mohlo by se celkově ušetřit dost peněz na to, aby to stálo za zmínku. Dále jsem ji prosil o jednorázový prodej korálů a o uskladnění vzácného dřeva, jehož objem ještě párkrát znásobíme a pak prodáme jednorázově.

„Proč pořád píšeš ty obchodní dopisy?“

                Ještě než jsem zareagoval, dopsal jsem pár drobností a podíval se, kdo se mě ptal.

„Lily? Jak to myslíš?“

„No, už několik hodin píšeš korespondenci Princezně Celestii. Vůbec nemyslíš na sebe.“

                Přišel jsem k ní a objal ji.

„Víš, že expedice stála několikamilionovou částku. Má sice primární úkol založit důl na Izrit, ale je tu spousta doprovodných věcí, které mohou být Equestrii prospěšné a je důležité, aby o nich Princezna věděla, co nejdřív. Proto se s tím tolik párám, snažím se. Vyčerpalo to poměrně dost velkou částku, která v rozpočtu chybí a nebýt toho, že Princezna má stále velké jméno, nikdy by se nesehnala taková hotovost, aby šlo vše zrealizovat.“

„Také se podílíš?“ zeptala se.

„No, mám na expedici svůj díl, ale můj podíl je ještě míň než jedno procento. Nejednal jsem přes rodiče, ale sám za sebe. Zaručil jsem se ale za expedici také svým jménem, pokud ti jde o tohle.“

„A co chceš dělat dál? Nechce se mi věřit, že by ses tolik staral jen o dobro Princezny, ačkoliv vím, že jsi jí mnoho dlužný.“

                Přemýšlel jsem, zda mám své plány prozradit, ale řekl jsem si, že pokud ne jí, tak nikomu.

„Veškerou svoji rentu a i nějaké drobné právě odsud z výpravy investuji ke skupování dalších částí a podílů. Proto jsem tolik trval na získání toho dřeva a dalších věcí. Půjde to totiž do kapsy nám.“

„Ty vyděláváš na dřině jiných?“

                Chtěl jsem říct, že to je prostě byznys, ale tohle nebyl zrovna můj případ, i když část peněz si pro sebe nechám.

„Ne. Výdělek, který budu mít, rozdělím mezi posádku jako odměnu navíc a samozřejmě něco nechám nám do začátku. Jak se chceš živit, až budeme svoji a vrátíme se?“

                Dostal jsem ji do rozpaků. Buď o tom ještě nepřemýšlela, nebo si myslela, že se o vše postarám, což byla pravda a dělal jsem to.

„No, nevím, nějak by se to určitě vyřešilo.“

                Drobně jsem se usmál.

„Víš, že já myslím dopředu a dělat kopyty nehodlám a žít z milosti rodičů nebo Celestie se mi opravdu nechce. Jsem rád…podnikavý řekněme.“

„To vidím. Jaké myslíš, že to přinese výsledky?“

„No, kromě toho, že pokud vše selže, tak nedostaneme nic kromě těchto věcí navíc. Totiž, ten podíl na výpravě, není to zas tak růžové jak to vypadá. Investoři, kteří věnovali Celestii hotovost získali za své peníze části na výpravě. Sice padesát jedna procent drží Celestie a je tak formálně rozhodujícím vlastníkem a investorem v celé radě, ale zbytek vlastní právě soukromníci a jak už jsem ti řekl, já mezi ně patřím. Snažím se samozřejmě získat další části, ale to už jsem ti také řekl. Každopádně vydělané peníze se počítají pouze z Izritu a ne věcí okolo. Jsem dohodnut s Celestií, že věci navíc půjdou právě do mé kapsy. No a jsme u toho. Kolotoč je tady. Já za ty své peníze kupuji další podíly a výdělek rozdělím mezi nás ostatní a samozřejmě si nechám něco pro nás dva.“

„Je to docela složité,“ konstatovala.

„Ekonomie,“ řekl jsem a pokrčil rameny, „tímhle se jednou budu živit naplno.“

                Zvedla obočí.

„Chceš celý život pracovat někde v kanceláři a dívat se na dělníky v továrnách?“

„Ne dívat, zaměstnávat je, ale jinak máš pravdu.“

                Začala se smát.

„Copak?“ zeptal jsem se s nechápavým úsměvem na tváři.

„Jen mi to k tobě nesedí. Myslela jsem, že budeš chodit po barech s kapitánem a já abych tě ráno křísila,“ řekla.

„To bylo jednou a poprvé. Pak už jsem to docela zvládal.“

„Jo, to je pravda.“

                Někdo zaťukal na dveře místnosti. Pokynul jsem, ať vstoupí. Vešel jeden námořník.

„Mylorde, kapitán si vás žádá. Jedná se prý o něco velice důležitého.“

„Ano, hned tam budu.“

                Vzal jsem si jen nějaké drobnosti a s Lily jsem odešel ven na louku za palisádou, kde byla přistávací zóna. Posádka právě na loď naložila poslední kmen. Strong Hoof čekal vedle a sotva jsem se objevil, už na mě mával.

                Předal jsem mu dopisy.

„Nakonec se některé věci mění. Dřevo prodáme po částech, jinak by šla cena dolů. Vše je napsané tam, Princezna si už určitě poradí.“

„Jo, dobře.“

„Kamaráde, tak to vypadá, že brzy odletíš.“

„Chtěl jsem už dneska, ale odletíme zítra.“

                Přátelsky jsme se objali.

„Proč nakonec až zítra?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Chtěli jsme udělat ještě takovou malou party. Pokud ale máš něco proti, klidně se na to vykašlem a poletíme.“

„Ne, klidně. Určitě to bude zajímavé. Hlavně pro ty, kteří budou mít své polovičky na druhé straně,“ na poslední část jsem dal důraz.

„Copak?“ zeptala se Lily.

„Ona to neví?“ zeptal se kapitán.

„Lily, je mi to líto, ale poletíš do Canterlotu, zpátky.“
„Ale já… ne, ty…“

                V mžiku jsem se k ní přitiskl a políbil. Na chvíli ji to umlčelo, ale pak se vytrhla z mého sevření a odběhla na loď a do kajuty.

„No, a mě budeš říkat, že jednám špatně s holkama,“ řekl Strong a zasmál se.

***

                Párty byla vydatná a všichni si snažili užít poslední chvilky spolu. Těch pár měsíců i s mnohými problémy hrálo zajímavou roli v meziponíkovských vztazích. A to jak partnerských tak kamarádských. Divil jsem se, že Harvey kromě vaření nic jiného nedělá. Měl by se bavit s Isabel, ale něco se nejspíš stalo. Když už jsem byl notně posilněn šampaňským, které se slavnostně načalo, šel jsem se ho zeptat, jak na tom je. Nejprve o tom nechtěl říct ani slovo, ale když se k tomu přidal i notně posílený Screw Hammerhead a se slovy: „No tak Harvey, vyklop to,“ ho plácl po zádech, nezbylo mu, než se prozradit.

„Rozešli jsme se…teda, ona se rozešla se mnou.“

„Co se stalo?“

„Nechtěl jsem s ní tak často…no prostě…neměl jsem na ni tolik času, kolik by si přála.“

„Jo, v tomhle mám s tou mou jasno, prostě když já nechci, nemá ta moje kočička šanci.“

                V mžiku se tu objevila Helm, která ho plácla po zadku.

„Říkal jsi něco, kocourku?“

„Jé, Helm, ty jsi tady?“ mluvil překvapeně. „Já no…říkal jsem Harveymu…“

„Vím přesně, cos mu říkal. Měl bys mu říct pravdu, že pokaždý, když jsme spolu, tak škrábeš a prosíš jako malé hříbátko, co chce od maminky bonbónek, jen aby ses mohl pomazlit.“

                Všichni kolem, co to slyšeli, propadli ohromnému řehotu. Kdo mohl, ležel na zemi a smál se, až létaly sliny. O tom, kdo je v páru Screw x Helm, ten dominantní, měli najednou všichni jasno. Za celý večer jsem se ani jednou neviděl s Lillian.

***

„Kapitáne, strojovna hlásí, že je vše hotovo. Jsme připraveni vzlétnout.“

„Dobře, můžeme vyrazit. Helm, vzletovou rychlost, budeme stoupat odchylkou dvou stupňů.“

„Rozumím, nastavuji.“

„Kurz jedna tři nula. Vezmeme to oklikou kolem mysu Dobré naděje.“

„Rozkaz, kurz jedna tři nula.“

                Loď vzlétla a pomalu zamířila k mysu. Všichni na palubě mávali na ty na zemi a naposledy se loučili s ostatními alespoň vzduchem. Lillian tam také byla. Já jsem ji ale neviděl, neboť jsem byl celou dobu ve svém domku. Tušil jsem, že tam bude, ale nepřál jsem si ji vidět. Nechtěl jsem si pak vyčítat, že jsem s ní vyběhl jako s malou holkou.