Kapitola 13

Kapitola 13 – Přistání

                Kapitán se rozhodl vyslat průzkumníky na malých mechanických plavidlech, tzv. Vážkách. Jednalo se o dvoučlenné plavidlo, poháněné směsí, které se říkalo benzín, a dělala se z takové černé tekutiny, která vyvěrala z dalekých pouští na východě. Equestrie neznala tajemství tohoto výrobku. Benzín se dělal v tajných alchymistických dílnách v zemi jménem Saddle Arabia. Vážky byly na Auroře celkem tři, ale používali se pouze dvě. To pro případ, kdyby jedna havarovala a druhá byla daleko.

                Na jedné vážce jsem byl já a Strong Hoof a na druhé Louis a Lennory, mladý voják poeta. Snil o úžasném dobrodružství a objevování nových krajin a myslím, že se mu to povedlo.

„Všude je tu džungle, nemáme šanci přistát jinde než na pláži!“ křičel jsem. Nebyl jsem moc slyšet přes hluk motoru a mechanických křídel Vážky.

                Ještě jsme několik hodin prozkoumávali a mapovali terén. Džungle byla opravdu velmi rozrostlá a daleká, nicméně v dálce jsme viděli řeku a také nějaké hory. Občas byl porost trochu prořídlejší, ale nic, co by se dalo použít pro přistání naší vážky natož velké vzducholodi. Strong Hoof na palubě byl velice netrpělivý. Čekal spolu s dalšími několik desítek metrů od pobřeží pár desítek metrů nad hladinou na náš verdikt.

                Přiletěli jsme do malého hangáru z boku, přivázali vážky na své místo a odklusali nahoru na palubu. Cestou jsme se ještě shodli na tom, že pláž bude jediné místo, kde můžeme alespoň na nějakou dobu přistát. Dokud nepokácíme alespoň kus džungle, kde bude osada a přistávací plocha, tak nemáme jinou možnost.

„Jaké máte zprávy?“

„Špatné, žádná mýtina nebo tak. Budeme muset nechat pár hřebců na pláži, ať vykácí kus džungle.“

„Rozumím, postarám se o to,“ řekl kapitán.

                Vzal několik dobrovolníků a doplnil to několika nedobrovolníky a domluvil se s piloty Vážek na přepravě. Začala se používat i třetí, i když to bylo proti řádu flotily. Za několik hodin byly na pláž vyloženy zásoby pro začátek (pitná voda, další řasy a zbytky, které se musely spotřebovat, základní nástroje a sekyry) a patnáct hřebců – vojáků a námořníků.

                Úkol měli jasný, místo vytyčené za pár minut a mohli začít pracovat. Naštěstí jim nevadilo, že byli v poměrně velkém horku. Střídali se často a byli rádi, že konečně mohou mít kopyta pevně na zemi.

                Mimo dřevorubce se zorganizovalo i několik průzkumných patrol. Jedné jsem se osobně účastnil, ale jednalo se spíše o nutnost, nežli o mojí osobní aktivitu. Bylo nutné, abych se seznámil s blízkým terénem a věděl, co mohu čekat a co ne. Pro příští osadu bylo důležité najít pramen pitné vody, nejlépe víc takových v blízkém okolí. Dále jsme měli za úkol najít nějaké zdroje ovoce nebo potravin. Tráva ve zdejším okolí byla téměř nepoživatelná a až na velké džunglové stromy a spoustu křovin jsme tu moc dobrých stromů nenašli.

                Mimo to, byl tu taky jeden poněkud tajný úkol. Ví o něm jen pár vyvolených a také to tak má zůstat. Před naší výpravou sem totiž byla poslána ještě jedna prvotní, průzkumná. Ví se jistě, že dorazili na pevninu, ale nikdo neví, co se s nimi stalo pak. Máme zjistit, co se stalo a pokud možno, nalézt nějaké zbytky osídlení nebo vzducholodě, která zmizela stejně záhadně jako její posádka.

                Největší problém nebyl strach z konfrontace s domorodci nebo odporná žízeň a špatné dýchání, ale hmyz. Sice jsme na něj drobet zvyklí i z horkých letních dnů v Canterlotu, kdy se vám po kopytech roztéká dobrá jahodová zmrzlina, ale to, co bylo tady, nezažije ani včelař někde uprostřed svého včelína.

                Nebylo ojedinělé, aby měl někdo na krku rozpláclého nějakého velkého komára, mouchu nebo pavouka. Jeden poník měl dokonce i pijavice, ale to bylo, protože se nutně potřeboval vymočit a náhodou šlápl kousek do bažiny. Zanesli jsme tu pozici do mapy a nazvali ji příhodně podle svých obyvatel – Pijavicová bažina.

                Když se začalo stmívat a my se vrátili ze svých průzkumných výprav, nechali jsme na pláži několikačlennou hlídku u zásob, zapálili pár ohňů a přenocovali na palubě.

***

„Nechceš, abych ti přinesla snídani? Máš teď hodně práce.“

„Ne, zlato, já pro to klidně dojdu. Co kdybys tu ale počkala ty?“

„Víš já, myslím, že už jsem připravená něco dělat. Jak dlouho si myslíš, že bych tu měla pořád odpočívat a šetřit se?“

„Nevím. Možná ještě pár dní nebo až budeš doma,“ řekl. Myslel tím, až bude doma v Canterlotu v bytě na který jí dá peníze, protože již několik let přebývá na lodi, což samozřejmě pro ni je neakceptovatelné.

„To mě ani nevezmeš na břeh?“ zeptala se uraženě.

                Původně ji tam vzít nechtěl, ale asi přehodnotí plány, nebo do příštího týdne nepřežije.

„Vezmu, ale spíš až později. Teď tam není nic k vidění a všude jsou jen komáři.“

„Tak jo, ale pro snídani jdu dneska já.“

                Než stačil cokoliv namítnout, zvedla se a zmizela. Pořád měl v hlavě ten hrozný obraz, kdy ji viděl v posteli nasáklou její krví. Ten obraz ho pronásledoval v nočních můrách, které se mu tu a tam zdály.

                Neuvědomil si, že snil tak dlouho. Jessi byla za pár okamžiků zpátky, na zádech tác s jídlem. Harvey byl s jídlem sice mocný kouzelník, ale z tak mála ingrediencí nedokáže vždycky vytvořit něco originálního. Každopádně, bylo to jídlo, bylo to poživatelné a hotovo. Nic víc nebylo třeba řešit.

„Čaj už nezbyl?“

„Nepobrala jsem, klidně tam skočím.“

„Ne, v pohodě. Počkej na mě, hned budu zpátky.“

                Strong Hoof si na sebe jen vzal nějaké oblečení (na rozdíl od ostatních spí nahý) a odklusal do kantýny. Někteří vojáci mu cestou zasalutovali, ale pak si také všiml několika skupinek, co na něj očkem ukazovali a klábosili, nebo několika odvrácených pohledů. Co se stalo? Dřív k němu vojáci div ne vzhlíželi, a teď jím neznámo proč opovrhují. Nebo mají strach? Nevěděl.

                Vzal konvičku s čerstvým čajem a odešel s ní zpět do kajuty. Nalil Jessi a sobě hrnek, aby vše mohlo zatím chladnout a podíval se do zrcadla. Byl bledý, unavený, nespokojený a špinavý, ačkoliv o svou hygienu pečoval.  Jeho kruhy pod očima byly až příliš velké a vypadal jako mrtvola bez života nebo ještě lépe, mašina na plnění rozkazů.

                Od té bitvy se ani jednou se svou společnicí nesblížil, pouze si s ní povídal a konejšil ji. Opravdu potřeboval ke svému životnímu stylu tohle? Opravdu vedl raději nezávazný život, kdy se nemusel o nic a o nikoho starat, ačkoliv s Jessi byl opravdu rád?

                Skončil s prohlídkou v tom odrazovém skle a lehl si zpět do postele.

„Co tě trápí?“ zeptala se ho.

                Pokrčil rameny a zamával nad tím kopytem.

„Nic důležitého.“

„Strongie, poznám, když tě něco tíží, svěř se mi,“ naléhala mile.

„Nemohu,“ řekl, vzal si čaj a opatrně upil.

                Přísně se na něj podívala.

„No dobře, přemýšlel jsem o budoucnosti a o nás. A taky o tomhle,“ pohladil jí bříško.

„Nechce se mi o tom mluvit, ale myslím, že ty jsi jediný, s kým o tom mluvit lze, a zůstalo by to korektní. Já se necítím na další děťátko. Ne, opravdu ne. Bylo to … pro mě… těžké. Asi jako… pro každou klisnu, které někdo vezme její dítě z lůna!“ rozplakala se.

                Objal ji a těšil. Snídaně šla stranou, řešily se důležitější věci.

„Pamatuj, vždy tu pro tebe budu. Ať se stane cokoliv.“

                Podívala se mu do očí a pevně řekla:

„Já vím…znamená to pro mě víc, než myslíš a pokud bych někdy měla mít nějaké další hříbátko, bylo by od tebe.“

                Objali se ještě pevněji. Venku už bylo jasno a opět se ozýval vzdálený zvuk padajících stromů. Začala se tvořit velká mýtina, která bude sloužit jako přistávací zóna. Všichni už na to čekali. Hezké kousky natěženého džunglového červeného dřeva budou odvezeny lodí zpět do Canterlotu (další luxusní artikl, který zaplatí část nákladů výpravy) a zbytek se použije na stavbu palisády a prvních budov osady.

***

Nahrávka č. 21

Lord Frolda val Hallen

Paluba lodě Aurora

Nahrávající je Lord Frolda val Hallen a Lillian val Hallenová. (moje příjemní začala používat už od zásnub, ačkoliv ještě nejsme svoji) Chci informovat o prvním přistání vzducholodě Aurora na Cervidasském kontinentě. Přistání bylo zachyceno kameramanem a fotografem, kteří byli vysazeni na pobřeží. Vše proběhlo naprosto bez problémů. Přistání bylo doprovozeno velkým jásotem a nebylo narušeno vetřelci nebo zvířaty. Nalezli jsme ovoce, které se jmenuje ananas. Je poměrně těžké, ho sníst, protože má velkou slupku a musí se osekat, ale chutná velice dobře, skoro jako broskve. Mohlo by se jednat o skvělý vývozní artikl. Jakmile postavíme osadu a vyložíme veškeré potřebné zásoby, Aurora odpluje zpět do Canterlotu. Využívám své pravomoci a dovoluji civilní cestující Lillian val Hallenové, aby mohla zůstat v osadě. Rozhodnutí o dalších civilních a doprovodných cestujících bude projednáno spolu s kapitánem a zmíněno v Nahrávce číslo 22.

Nahrávání končí.