Kapitola 3
Kapitola 3 – Agrippa
Po štěrkově cestě klapotalo osm kopyt dospělých hřebců a čtvero kopýtek jedné malé klisničky. Cesta byla prašná a suchá, takže se za námi vždy zvedlo trochu písku a nechávali jsme za sebou malé obláčky, které však vždy rychle zmizely, neboť je velice brzy rozprášil vítr.
Klusali jsme ve stabilním tempu, ale Atia, která nestačila, vždy musela popoběhnout, aby nás dohnala. Oba jsme byli zapáleni do velice zajímavého rozhovoru, tedy vlastně monologu, neboť já neměl moc co říct a jen jsem poslouchal, jak Agrippa vypráví o historii válečníků svého dávného, dnes již neexistujícího kmene.
Vyprávěl také legendu o jakési dívence, která se jmenovala Venuše a myslela si, že se svou krásou vyrovná samotné královně Galaxii. Pochopitelně to neušlo její pozornosti a tak se uspořádala soutěž, kdy o jejich kráse měli rozhodnout tři zdatní náhodně vybraní hřebci. Jeden z nich, jakýsi Jupiter se do Venuše zamiloval, čehož si ona všimla a dala mu nabídku, kdy za její hlas spolu stráví noc.
Jupiter pochopitelně souhlasil a noc spolu skutečně strávili. Jenomže královna se vše dozvěděla a padl tak na ně největší trest. Vzala je a pověsila je na noční oblohu hodně, hodně daleko. Dokonce tak daleko, že je není téměř vidět a vůbec nezáří. Už nikdo nemohl obdivovat Venušinu krásu a Jupiter, který byl přesně na druhé straně oblohy, ji už nikdy nespatřil.
„Bratříčku…“ zaúpělo za mnou jedno neposlušné hříbátko.
„Copak Ati?“
„Já mám žízeň.“
Oba jsme zastavili a počkali, než nás doběhne. Vyndal jsem zatím měch s vodou a sklonil se, takže se mohla Atia dlouze napít. Nabídl jsem i Agrippovi, ale když jen zakýval hlavou, nalokal jsem se trochu já a pak jsem měch opět zazátkoval a vrátil.
Než jsme se zase dali do kroku, Atia se o mě otřela a zaprosila:
„Vem mě na záda.“
Povzdechl jsem si, sklonil se a vysadil ji na sebe. Pokračovali jsme v cestě a tentokrát jsme mohli nasadit rychlejší tempo, neboť už jsme nemuseli čekat, než nás doběhne.
„Vyprávěj ještě něco,“ obrátila se na Agrippu. Agrippa se na ni vřele usmál a přemýšlel, jaký příběh vyloví ze své paměti nyní.
„Už jste slyšeli legendu o Koranně?“
Já i Atia jsme rádi poslouchali příběhy. Vždy večer po náročné dřině se celá rodina sešla u krbu a poslouchala vyprávění, které kdysi někdo slyšel nebo, které přinesl nějaký náhodný poutník přespávající v naší usedlosti. Často se stalo, že jsme slyšeli jednu a tu samou pohádku pořád dokola, ale pokaždé si tam vypravěč něco přidal, takže jsme se mohli setkat s hrdiny, kteří zápasili o zlato, čest, slávu, nesmrtelnost nebo mladé dívky s takovými monstry, jako jsou gryfové, dřevlci nebo minotauři. Legendy a příběhy vyprávěné Agrippou ale měly úplně jinou úroveň, byly vyprávěné s citem, se zapálením a byly úplně jiné, než ty, co jsme slýchali doma.
Atia byla pochopitelně velmi nadšená a o Koranně jsme ani jeden ještě neslyšeli, takže se Agrippa dal hned do vyprávění.
„Koranna byla mladá klisna, která už na loukách běhala tak dlouho, jako když měsíc deset tisíckrát prolétl na obloze…“
„Deset tisíckrát? To jsem nikdy neslyšela. To číslo sis musel určitě vymyslet.“
„Atio, nepřerušuj.“
„Byla velice krásná a velice hodná.“
„Měla křídla nebo roh? Jaké měla znaménko? Kde vlastně bydlela?“
„Atio, mlč, nebo půjdeš po svých.“
„Koranna byla jednorožkou. Měla mléčnou nadýchanou bílou srst a velice jemnou zelenou hřívu. A jako znaménko, měla jasný zelený plamen…“
„Co je to za znaménko? Něco takového přece neexistuje ne?“
„Atio, je to legenda a už buď potichu!“ okřikl jsem ji razantně.
„No jó…“
„A do této krásné mladé dívky se jednou zamiloval samotný vládce podsvětí, Lord Thron. Když byla Koranna jednou na procházce v lese, zjevil se jí. Jenomže ona se nebála, nepoklekla, tak jako by to udělal každý, neprosila ho o odpuštění svých hříchů, ona byla čistá jak lilie naplněná tou nejčiřejší dobrotou, jaká na celém světě existuje. Thron nad ní tedy neměl žádnou moc, ale neustále se ji snažil získat. Pokud by totiž zhřešila a dostala se do podsvětí, byla by už jen jeho.“
„Já bych taky nikdy nezhřešila.“
Zamručel jsem a to stačilo k jejímu umlčení.
„Sváděl ji na scestí, přestrojoval se za různé lesní skřítky, fauny a duchy, snažil se ji přesvědčit, že trocha potěšení nemusí být na škodu, dělal ze sebe ty nejnádhernější hřebce široko daleko, kdy by mnohé klisny padly před jejich krásou a šarmem, ale ona ho vždy prokoukla a odmítla. Došlo to až tak daleko, že by Lord Thron udělal cokoliv, aby ji získal, a když se řekne cokoliv, myslí se tím opravdu cokoliv. Dokonce se stal hodným, což pán zla nikdy před tím neudělal. Jednou, když byla Koranna opět na své osamocené cestě lesem se jí zjevil takový, jaký doopravdy je. Žádné přestrojení, žádná maska. Poklekl před ni na kolena, sklonil hlavu a omluvil se jí za všechno, čím ji trápil a řekl: „Buď navždy má a já slibuji, že budu navždy tvůj.“ Koranna si k němu lehla, políbila ho na tvář a jeho nabídku přijala. Oba se vrátili dolů a vládli spolu podsvětí až navěky.“
Atia na mých zádech začala tleskat, až málem spadla a já s ní. Přísně jsem se na ni podíval a ona se jen usmála a nahodila nevinný pohled.
„Je to moc pěkná legenda, ale těžko bude mít pravdivý základ. Jedinými bohy jsou přece Král Kosmos a Královna Galaxie.“
Agrippa se zasmál.
„Asi máš pravdu, kdo to kdy slyšel, že existuje nějaké podsvětí.“
Najednou se zamračilo a my zjistili, že po celou dobu, co Agrippa vyprávěl, tak se na obloze začali shromažďovat mraky a nyní začaly připravovat svůj déšť, kterým nás všechny skropí, jako jsem já zaléval mrkve za stodolou. Netrvalo dlouho a na Atiině nose přistála první kapka. Atia mrkla, setřela si ji kopýtkem a řekla: „Už začíná pršet.“
„Ale to se ti jen zdálo,“ řekl jsem jí. Přesto jsme s Agrippou přidali do kroku, neboť jsme na kopci pár minut cesty od nás viděli domek. Doufali jsme, že tam najdeme přístřeší, než se bouře přežene, možná dokonce i něco k jídlu a postel.
Když se objevily další a další kapky, tak už jsme skoro běželi. Atia se na mě horko těžko držela, ale snažil jsem se, aby to s ní moc neházelo. Možná, že podsvětí existuje. Za to naše rouhání nám připravili studenou lázeň.
Než jsme doběhli do hostince, byli jsme mokří skrz na skrz a já si připadal, jak kdybych přeplaval deset řek.
Zavřeli jsme za sebou mohutné dřevěné dveře a těšili se z teplé a útulné hlavní místnosti s velkým kamenným krbem. Přiběhl k nám jeden postarší hřebec, který se divil, kdo to k nim přišel za hosty.
„Promiňte dobří poníci, mohli bychom u vás přečkat toto kruté počasí?“
„Vy jste obchodníci?“ zeptal se opatrně.
„Poutníci, dobrý pane. Jsme na cestě do Korothea a přepadla nás tato krutá bouře.“
Poník si všiml malé promočené Atie, které stékalo přes smočené vlásky několik kapek deště. Podíval se na ni a příjemně se usmál. Atia byla z toho deště tak vykulená, že na něj jen zírala, ale když viděla jeho vřelý obličej, usmála se také.
„Přinesu vám osušku, počkejte zatím tady. Marta vám také připraví něco teplého na zub.“
Jakmile hřebec zmizel, Agrippa se ke mně naklonil a řekl:
„Vidíš a pak že se slušností nikam nedojdeš.“
Oba jsme se zasmáli a počkali, než stařec přijde. Osušil jsem Atiu jako první a vyndal jí malý hřebínek, který jsem používal. Vzala si ho do tlamičky, ale musela počkat, než jsme se osušili i já s Agrippou, neboť na sebe pochopitelně nedosáhla a musel jsem ji učesat já.
Ani ne za pár okamžiků jsme byli u krbu, já s Atiou jsme leželi na břiše na dece vedle krbu, kdežto Agrippa seděl na malé pohovce vedle. Česal jsem pramínky rudé hřívy a na chvíli jsem v nich viděl jasnou zář vlasů, jakou měla i moje maminka, která se o mě taky takhle starala. Přemýšlel jsem, jaké to asi pro Atii musí být. Podle mě to bere pořád jako krátký výlet a myslí si, že se za chvíli vrátíme. Ještě včera bych o tom uvažoval, ale teď s Agrippou se najednou cítím opět bezpečně a věřím, že mohu svůj úděl zvládnout. Z nějakého důvodu jsem tomu veselému hřebečkovi věřil.